Sípala a plakala, znovu a znovu opakovala stále totéž a mně už se před očima míhala představa její znetvořené tváře, zalité předsmrtným potem; v těch utrpením seškrcených slovech nezaznívalo jen zapřísahání a bolest, byla v něm jakási zuřivost, hlas naléhal a prosil. Téměř fyzicky jsem pocítil, jak se ledové, křečí zkroucené prsty sápou po mém mozku, aby se do něj zaťaly, stiskly ho a uhasily. Už v polomrákotách, se zuby sevřenými jako svěrák, jsem levičkou nahmatal pneumatický ventil a ze všech sil jsem se do něj zapřel. Ven se s divokým řevem vyřítil stlačený argon, a já stále tiskl a tiskl spásný ventil ve snaze smést, na prach rozdrtit a zničit ten chraplavý hlas ve svém mozku, uvědomoval jsem si, že hluchnu, a ten pocit mi přinášel blaženou úlevu.

Když jsem se vzpamatoval, zjistil jsem, že stojím vedle Toma, chlad mě propaluje až do morku kostí, já si dýchám na zkřehlé prsty a s jelimánkovským úsměškem si opakuju: „Tomuhle se říká zvuková clona, aby bylo rozuměno. Zvuková clona…“ Tom stál povážlivě nakloněný k pravé straně a svět kolem mě byl ukryt za obrovským nehybným mrakem jíní a zmrzlého písku. S rukama zimomřivě vraženýma do podpaždí jsem kybera obešel a hned jsem viděl, že proud argonu vyhloubil na okraji staveniště hotovou propast. Chvilku jsem nad jámou postál, pořád si ještě mimoděk omílal to o zvukové cloně, ale už mi docházelo, že je nejvyšší čas zmlknout, protože stojím na mraze bez kožichu. Vzpomněl jsem si, že jsem ho odhodil zrovna na to místo, kde teď zeje kráter, a pokusil se vybavit si, zda jsem v kapsách nenechal něco důležitého; když jsem si na nic takového nevzpomněl, jen jsem lehkomyslně mávl rukou a nepevným poklusem se rozběhl k lodi.

V přechodové komoře jsem si neprodleně ukořistil nový kožich a zamířil ke své kajutě, na jejímž prahu jsem varovně zakašlal, jako bych chtěl upozornit, že v následujícím okamžiku vstoupím, vstoupil jsem, bez dlouhého přemítání sebou praštil na lůžko tváří ke stěně a kožich jsem si přetáhl přes hlavu. Bylo mi samozřejmě nad slunce jasnější, že veškeré moje akce postrádají jakýkoli smysl, že do své kajuty jsem mířil za zcela určitým cílem, jenže ten cíl jsem v hlavě neudržel, a tak jsem si lehl a pečlivě se přikryl — jako bych tím komusi chtěl slavnostně demonstrovat: tohle je přesně to, kvůli čemu jsem se vrátil.