Jakmile jsem však zahlédl Majčin a Vanderhooseho obličej, všechny tyhle spekulace byly rázem tytam. Komov se tvářil jako obyčejně, a jako obyčejně se tvářil tak, až se dalo věřit, že vše kolem patří jemu osobně už dost dávno, přinejmenším tak dávno, že ho to taky stačilo jaksepatří otrávit. Zato Majka byla promodrale bledá, vypadalo to na žaludeční nevolnost. Komov pohotově seskočil do písku a úsečně se dotázal, proč jsem nereagoval na radiosignál — to už ovšem jeho oči sklouzly ke krystalofonu, pohrdavě se ušklíbl, a aniž by čekal na odpověď, zmizel v lodi. Mezitím vylezl z glyderu Vanderhoose, pomalu se ke mně blížil, neznámo proč smutně pokyvoval hlavou a snad ještě nikdy se tolik nepodobal prastarému churavému velbloudovi. Jen Majka dál bez hnutí seděla ve svém křesle, celá taková sklesle načepýřená, s bradou zabořenou do kožešinového límce, oči měla jako skleněné a světle hnědé pihy se najednou zdály černé.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se polekaně.

Vanderhoose došel až ke mně a zůstal stát. Zaklonil hlavu a vysunul spodní čelist. Uchopil mě za rameno a lehce mnou zatřásl. Srdce mi spadlo až někam ke kolenům, nevěděl jsem, co si o tom všem myslet. Zatřepal se mnou ještě jednou a řekl:

„Je to moc smutný nález, Stasi. Objevili jsme havarovanou loď.“

Křečovitě jsem polkl a zeptal se:

„Naši?“

„Ano, naši.“

Majka se konečně vysoukala ven, pokynula mi jako tělo bez duše a na vratkých nohou se odebrala k lodi.

„Kolik bylo obětí?“ zajímal jsem se.

„Dvě.“

„A kdo to je?“ vyslovoval jsem s námahou.

„Zatím nevíme. Je to stará loď. Havarovala už před mnoha lety.“

Uchopil mě důvěrným gestem za loket a oba jsme v dojemně svorném páru následovali Majku. Mezitím mi stačilo odlehnout od srdce. V prvním okamžiku jsem se přirozeně obával, že se zřítil někdo z naší výpravy. Ale stejně…