„Tahle planeta se mi nikdy nelíbila,“ uklouzlo mi, aniž bych si to nějak zvlášť přál.

Vstoupili jsme do přechodové komory, svlékli se a Vanderhoose se pustil do puntičkářského čištění kožichu, zbavoval ho všelijakých bodláků, ostnů a trnů. Řekl jsem si, že na něj čekat nebudu a rozběhl se k Majce. Ležela na lůžku s koleny přitaženými k břichu, tváří otočená ke zdi. Tahle póza mi cosi neomylně připomněla a já si řekl: Hlavně klid, chlapče, žádné zbytečné fňukání a utěšování. Posadil jsem se ke stolu, zabubnoval po něm prsty a tím nejvěcnějším tónem, jakého jsem byl mocen, jsem se optal:

„Je ta loď skutečně tak stará? Vander říká, že musela havarovat už před hodně lety. Je to tak?“

„Je,“ hlesla Majka do stěny, ale dala si načas.

Pohlédl jsem na tu hromádku neštěstí, duši mi zbrázdily ostré kočičí drápky, ale já pokračoval stále stejně nevzrušeně:

„A co je pro vás hodně let? Deset? Dvacet? Nějak mi to nejde dohromady. Planetu jsme objevili sotva předloni…“

Neodpověděla. Zabubnoval jsem prsty ještě jednou a o něco tlumenějším, přesto však tímž samozřejmým tónem jsem poznamenal:

„Přísně vzato to mohli být nějací kosmičtí pionýři, volný průzkum… Jestli jsem dobře rozuměl, byli tam dva…“

Vymrštila se s takovou silou, že div nevzlétla, otočila se tváří ke mně a rukama se opřela o přikrývku.

„Dva!“ zaječela jako smyslů zbavená. „Ano. Byli dva! Ty pařeze bezcitná! Špalku jeden dubová!“

„No dovol!“ ohradil jsem se užasle. „Proč takový…“

„Co mi sem lezeš!“ pokračovala téměř šeptem. „Koukej sypat k těm svým kyberblbům a mudruj si o tom s nimi — kolik uběhlo let, co ti nějak nejde dohromady… proč jsou tam dva a ne tři, nebo třeba sedm…“

„Proboha zadrž, Majko!“ pokoušel jsem se ji zarazit téměř prosebně. „Já jsem se přece chtěl zeptat na něco úplně…“