„Tak dobrá. Ale než se dočkáme východu slunce, mohl byste mi zatím ústně vyložit svoji představu?“

„Asi ještě dostatečně neovládám váš jazyk, ale pokusím se o to.

Ve škole jsme se učili, že Mesklin má tvar obrovité, hluboké mísy. Většina obyvatel žije poblíž dna, kde panuje rozumná tíha. Filozofové přišli s názorem, že tíhu působí přitažlivá síla mohutné ploché desky, na níž Mesklin spočívá; čím více se blížíme Okraji, tím méně vážíme, protože jsme dále od desky. Na čem leží sama deska, nikdo neví; mezi méně civilizovanými plemeny o tom můžete slyšet spoustu podivných pověr.“

„Mám dojem, že kdyby vaši filozofové měli pravdu, stoupali byste při každé cestě směrem od středu země do kopce a všechny oceány by stékaly k nejníže položenému bodu,“ poznamenal Lackland. „Zeptali jste se na to někdy některého z vašich filozofů?“

„Když jsem byl ještě dítě, viděl jsem to celé na obrázku. Učitel měl diagram, na kterém byla řada čar, jež vystupovaly z desky a prohýbaly se dovnitř, až se přesně nad středem Mesklinu setkávaly. Díky zakřivení neprotínaly mísu šikmo, nýbrž kolmo a učitel říkal, že tíže působí ve směru těchto čar a ne přímo dolů proti desce,“ odvětil kapitán. „Úplně jsem tomu neporozuměl, ale zdá se, že to funguje. Tuto teorii prý potvrzuje skutečnost, že vzdálenosti vyměřené na mapách souhlasí s hodnotami, jež se daly na jejím základě předpokládat. Tohle jsem schopný pochopit a připadá mi, že na tom něco musí být. Kdyby tvar povrchu nebyl takový, jak se tvrdí, stačilo by, abyste se jen trochu vzdálil z daného bodu a nastal by obrovský zmatek ve vzdálenostech.“

„Zcela správně. Je vidět, že vaši filozofové jsou docela zběhlí v geometrii. Nechápu ale, proč nepřišli na to, že existují dva tvary, při nichž budou vzdálenosti správně vycházet. Ostatně copak nevidíte, že se povrch Mesklinu zakřivuje dolů? Kdyby platila vaše teorie, připadalo by vám, že máte obzor nad sebou. Co vy na to?“