Jason se z bezvědomí dlouho netěšil. Zaplavila ho rudá, sžíravá bolest a sotva logický pocit, že kdyby se mohl probudit, nic by pro něho nebylo nemožné. Z nějakého důvodu nemohl pochopit, co se děje, hlava se mu kymácela ze strany na stranu, což jeho agónii nesmírně zvyšovalo, a on si neustále přál, aby se hlava přestala kývat, ale marně.

Posléze, což trvalo určitě velice dlouhou dobu, si uvědomil, že jestliže cítí bolest, musí být při vědomí, nebo velice k němu blízko, a že by měl těchto okamžiků využít co nejvýhodněji. Paže měl nějakým způsobem připevněny — to cítil, i když na ně neviděl — ale stále byly do jisté míry volné. Mezi paži a bok měl vmáčknuté pouzdro, ale pistole by do jeho ruky nevskočila. Tápajícími prsty konečně zjistil proč, když se jimi dotkl rozedraného konce kabelu, který spojoval pistoli s pouzdrem.

V myšlenkách, otupělých jako jeho prsty, se snažil dobrat vysvětlení. Něco se mu stalo, někdo, nikoliv něco, ho zasáhl. Vzal mu pistoli. Co ještě? Proč nic nevidí? Proč nevidí něco jiného než rudé mžitky, když se pokusí otevřít oči. Co dalšího zmizelo? Určitě jeho opasek s výstrojí. Prsty hmatal sem a tam po boku, ale nemohl ho najít.

Něčeho se dotkl. Ve zvláštním držáku dosud zůstal na zadní části pasu medikitu. Opatrně, aby se nedotkl uvolňovacího knoflíku — kdyby mu vyklouzl medikitu z ruky, už by se s ním neshledal — tiskl bříško palce na přístroj, dokud se mu sonda nedostala do styku s pokožkou. Tlumeně zabzučel analyzátor, ale Jasonovi tak třeštila hlava, že vpich injekčních jehel ani necítil. Pak droga zapůsobila a bolest začala ustupovat.