Byl vůdcem a byl si toho vědom, bral to jako samozřejmou věc. On, bojovník, vůdce bojovníků. Jeho pravice spočívala na hrušce klenoty vyzdobeného, ale úctyhodně vypadajícího meče, zatímco zjizvenými klouby levé ruky si hladil mohutné rudé kníry. Zastavil se těsně u klece a hleděl panovačně na Jasona, který se pokusil, ale marně, opětovat pohled toho druhého se stejnou pronikavostí. To, že zaujímal v těsné kleci nedůstojnou polohu a že byl samá krev a špinavý, mu na sebevědomí nijak nepřidalo.

„Padni na kolena před Temuchinem,“ poručil jeden z vojáků a zabořil silnější konec svého kopí Jasonovi do žaludku.

Možná že by pokleknutí bylo snadnější, ale Jason, zkroucený bolestí, držel hlavu zpříma a oči upíral na toho druhého. „Odkud jsi?“ zeptal se Temuchin hlasem zvyklým rozkazovat do té míry, že Jason mimoděk okamžitě odpověděl.

„Zdaleka, z místa, které neznáš.“

„Z jiného světa?“

„Ano. Ty o těch jiných světech vis?“

„Jenom z písní žonglérů. Dokud nepřistála první loď, myslel jsem, že neexistují. Existují.“

Luskl prsty a jeden z mužů mu podal začerněnou a zkroucenou bezzákluzovou pušku. „Umí přimět tuhle rouru, aby zase střílela?“ zeptal se.

„Neumím.“ Určitě to byla jedna ze zbraní první výpravy.

„A co tohle?“ zvedl Temuchin Jasonovu pistoli, a kabel urvaný od pružinového pouzdra se volně kolébal.

„Nevím.“ Jason byl zrovna tak klidný jako jeho protějšek. Kdyby se tak mohl zmocnit pistole. „Musím se na to podívat zblízka.“

„Tohle také spalte,“ řekl Temuchin a pistoli odhodil. „Jejich zbraně musejí být zničeny ohněm. A teď mi honem řekni, muži z jiného světa, proč sem přicházíš.“

Byl by z něj dobrý hráč pokeru, uznal Jason v duchu. Já jeho karty neznám, ale on zná všechny moje. Tak co mu mám říct? Proč ne pravdu?

„Moji lidé si chtějí vzít kov ze země,“ řekl hlasitě. „Nikomu neublížíme, dokonce zaplatíme…“

„Ne!“ To slovo zaznělo naprosto neodvolatelně. Temuchin se otočil.