„Počkej, ještě jsi neslyšel všechno.“

„To stačí,“ řekl, zastavil se na okamžik a mluvil přes rameno. „Budete kopat a vyroste budova. Z budov se stane město a objeví se ploty. Planiny jsou vždy otevřené.“ A týmž monotónním hlasem dodal:

„Zabte ho.“

Když se skupina mužů otočila, aby šla za Temuchinem, korouhevník se přesunul před klec. Žerď měla na vrcholku lidskou lebku, a Jason si všiml, že korouhev je zhotovena, provazec po provazci, z lidských palců, mumifikovaných a usušených, svázaných koženými pásky.

„Počkej!“ vykřikl Jason na vzdalující se záda. „Nech mě to vysvětlit. Přece nemůžeš tohle udělat…“

Ovšemže mohl. Četa vojáků obstoupila klec, jeden z nich se pod ni sehnul a ozvalo se řinčení řetězů. Jason se přikrčil, když se klec vznesla vzhůru na skřípajících závěsech, a křečovitě sevřel mříž, když vojáci po něm sáhli.

Přeskočil je, jednoho kopnul do obličeje, když ho míjel, a vrazil do těch, co stáli vzadu. Výsledek byl předem jasný, ale Jason vytěžil z té příležitosti co nejvíce. Jeden voják ležel rozplácnutý na zemi a další seděl a držel si hlavu, když zbytek Jasona odnášel. Proklínal je v šesti různých jazycích, i když jeho slova měla na indiferentní, bezvýrazné vojáky stejný účinek, jaký měly jeho údery.

„Jak daleko jsi cestoval, aby ses dostal na tuhle planetu?“ zeptal se kdosi.

„Ekmortu!“ zamumlal Jason a vyplivl krev a uštípnutý kousek zubu.

„Jak vypadá tvůj domovský svět? Je tak velký jako náš? Teplejší, nebo chladnější?“

Jason, kterého nesli obličejem dolů, zakroutil hlavou, aby se podíval na tazatele, šedovlasého muže v rozedraném koženém oděvu, který byl kdysi žlutý a zelený. Za ním klopýtal vysoký, ospale vyhlížející mladík, oblečený do stejné strakatiny, ačkoliv ta jeho nebyla tak zašpiněná.

„Víš toho tolik,“ naléhal starý muž, „tak mi musíš něco říct.“ Vojáci odstrčili oba muže před Jasona, dříve než si Jason mohl zavázat starce vděčností tím, že mu řekl něco o skutečně významných věcech, které mu připadly na mysl.