Ačkoliv jeho pistole zmizela, pouzdro bylo dosud na svém místě na řemeni. Teď nemělo žádnou cenu, ale baterie přijdou možná vhod. Jeho pás s výstrojí byl pryč a kapsy mu vyrabovali. Na medikit nepřišli jen díky tomu, že byl zasunut dozadu. Určitě na něm ležel, když ho prohledávali. Munice, kterou měl navíc, zmizela zrovna tak jako pouzdro s granáty.

Ale zůstalo mu ještě rádio! Ve tmě si ho nevšimli, měl je v ploché kapse téměř v podpaží. Mělo sice jenom přímočarý signál, ale to by snad mohlo stačit k tomu, aby navázal s lodí kontakt nebo dokonce přivolal pomoc.

Vytáhl ho a posmutněl, když uviděl rozdrcenou skříňku a polámané součástky, které trčely z pukliny na boku. Někdy během těch posledních rušných událostí do něj někdo uhodil něčím těžkým. Zapnul ho a dočkal se přesně toho, co očekával. Nic.

Jen málo ho potěšila skutečnost, že chronometr schovaný za přezkou opasku stále ukazuje přesný čas. Bylo deset hodin dopoledne. To je báječné. Hodinky byly seřízeny na dvacetihodinový den, když přistáli na Felicity, s polednem nastaveným na slunce v zenitu na místě, kde přistáli.

„Tak to stačí,“ řekl a usadil se co nejpohodlněji na tvrdé zemi a zahalil se kožešinami. „Tak začněme, Oraieli. Kdo tady vládne, ten, kdo nařídil mou popravu?“

„Je to Temuchin Bojovník, Nebojácný, Ocelová paže, Ničitel…

„Prima. On je jednička. To chápu i bez vysvětlivek. Co má proti cizincům… a stavbám?“

„Zpěv svobodných lidí,“ řekl Oraiel, šouchl svého pomocníka loktem do žeber — ten vytáhl nástroj podobný loutně s dlouhým krkem a dvěma strunami. Drnkal na struny jako doprovod a začal zpívat pronikavým hlasem:

Svobodni jako planina, po níž putujeme svobodni jako vítr

neznajíce žádný domov než své stany. Naši přátelé jsou moropové