Jason seděl bez hnutí a vyhlížel zpoza kožené kukly, v ruce skrýval nůž, připraven přenést se skokem přes místnost a vnořit ho nezvanému návštěvníkovi do hrdla.

Ten se rychle rozhlédl po temném vnitřku a vykřikl něco, co nemohlo být nic jiného než otázka. Šedovousý muž zabručel něco odmítavého v odpověď — a tím to bylo vyřízeno. Bojovník zmizel tak rychle, jak se objevil, a stařena cupitala ke vchodu, aby ho zase pevně zašněrovala.

Během svého putování po galaxii se Jason velice zřídka setkal s nesobeckou dobročinností, a to jeho podezřívavost omlouvalo. Nůž měl stále v pohotovosti.

„Proč jsi riskoval a pomohl mi?“ zeptal se.

„Žonglér riskuje vše, aby se naučil novým věcem,“ odpověděl muž a usadil se se zkříženýma nohama u ohně. „Jsem povznesen nad malicherné handrkování kmenů. Jmenuji se Oraiel a ty začneš tím, že mi řekneš své jméno.“

„Člunař Sam,“ řekl Jason a odložil nůž na tak dlouho, aby vytáhl vršek svého kovového oděvu a zastrčil si do něj paže. Lhal reflexívně, jako když hrál s listem karet drženým u hrudi. Zde nic neukazovalo na žádné nebezpečí. Stařena si něco mumlala nad ohněm, zatímco mladík se posadil na bobek za Oraiela, který zaujal tutéž pozici.

„Z jakého světa pochází?“

„Z nebe.

„Je mnoho světů, kde žijí lidé?“

„Nejméně třicet tisíc, ačkoliv nikdo neví přesné číslo.“

„Jak ten tvůj svět vypadá?“

Jason se rozhlédl a poprvé od chvíle, co otevřel oči v kleci, měl chvilku, aby přemýšlel. Až dosud měl štěstí, ale bude ještě dlouho trvat, než vyvázne z téhle šlamastyky se zdravou kůží.

„Jak ten tvůj svět vypadá?“ opakoval Oraiel.

„Jak vypadá ten tvůj? Něco za něco.“

Oraiel chvíli mlčel a v jeho zpola zavřených očích se kmitla jiskřička zlomyslnosti. Pak přikývl. „Dohodnuto. Odpovím na tvé otázky, když ty odpoví na moje.“

„Platí. Ty budeš odpovídat první, protože já ztratím víc, jestliže budeme přerušeni. Ale než začneme dotazníkovou akci, musím si udělat inventuru. Až doposud se věci vyvíjely příliš rychle.“