Jakmile Jason svou zvědavost ukojil, přišla řada na Oraiela — ten kladl nekonečný počet otázek. I při jídle musel Jason mumlat odpovědi, které si žonglér a jeho učeň ukládali do své paměti s obrovskou kapacitou. Nikdo je nerušil, a Jason nabyl dojmu, že je v bezpečí — aspoň prozatím. Bylo už pozdní odpoledne a Jason musel vymyslet způsob, jak uprchnout a vrátit se na loď. Počkal, až Oraielovi dojde dech, a pak se zeptal na několik podstatných věcí.

„Kolik mužů je v táboře?“

Žonglér ustavičně usrkával achadh, zkvašené mléko, a teď se začal pohupovat sem a tam. Něco zamumlal a rozpřáhl doširoka paže. „Jsou to synové supa,“ zanotoval. „Jejich počet zatemňuje planinu a pohled na ně rozsévá hrůzu…“

„Nechtěl jsem slyšet nic z historie kmenů, ale jedno aspoň přibližné číslo.“

„To vědí jenom bozi. Může jich být sto, může jich být milión.“

„Kolik je dvacet a dvacet?“ zkusil Jason.

„Takovými hloupostmi se nezatěžuji.“

„Hned mi napadlo, že asi neovládáš vyšší matematiku — jako počítat do sta a ostatní exotické výpočty.“

Jason přešel místnost a vyhlédl ven mezerou mezi šňůrami. Závan ledového vzduchu způsobil, že se rozslzel. Vysoké ledové mraky se hnaly bledě modrou oblohou a stíny se prodlužovaly.

„Pij,“ řekl Oraiel a pokynul koženou lahví s achadhem. „Jsi můj host a musíš, se napít.“

Ticho přerušovalo pouze skřípání písku, když stařena vyškrabovala hrnec. Učeň měl bradu položenou na hruď a zdálo se, že usnul.

„Napít se nikdy neodmítnu,“ prohlásil Jason, přešel místnost a uchopil láhev.

Když ji zvedl ke rtům, všiml si, že stařena rychle vzhlédla, než se opět sklonila nad svou práci. Za ním se něco nepatrně hnulo. Uskočil, kožená láhev, z níž pil, odlétla a klacek mu odřel ucho a praštil ho do ramene.