„To je řeč,“ podotkl Jason. Stáhl si klobouk do očí a zdvihl špičatou tyč, kterou zabalil do kousku kůže. „Ani ty ani ta stará nemáte dost zubů, abyste to zvládli, ale tvůj pomocník má docela pěkná kusadla. Může se prokousat koženým roubíkem a pak vám přehryzat řemínky na zápěstích. Ale to už budu daleko odtud. Buďte rádi, že nejsem jeden z vás, to už byste byli po smrti.“ Sebral koženou láhev s achadhem a hodil si ji přes rameno. „Tohle si vezmu na cestu.“
Nikdo nebyl v dohledu, když vystrčil hlavu z camachu, takže měl dost času, aby za sebou pevně zašněroval chlopeň. Pohlédl krátce na oblohu a pak se vydal mezi řady kupolí.
Se skloněnou hlavou se šoural táborem barbarů.
5
Nikdo mu nevěnoval nejmenší pozornost.
Většina lidí byla zachumlaná proti ustavičné zimě a vypadala rozedraně a nevýrazně jako on — muži, ženy, mladí i staří. Jedině bojovníci se lišili oděvem a těm se mohl snadno vyhnout tím, že odbočoval mezi camachy, kdykoliv spatřil, že se někdo z nich blíží. Jim se vyhýbali i ostatní, takže si jeho počínání nikdo nevšiml.
Ukázalo se, že v uspořádání tábora neexistuje žádný řád, který by se dal vysledovat. Camachy stály v nepravidelných, klikatých řadách, spěšně postavených zřejmě kdekoliv, kde jejich majitelé zůstali stát. Po chvíli jejich počet prořídl a Jason se ocitl u stáda malých, chundelatých a zle se tvářících krav. Kolem byly roztroušeny ozbrojené hlídky, které držely uvázané moropy, proto si razil cestu tak rychle, jak jen to bylo prozíravé. Slyšel a cítil — poblíž stádo koz, tomu se rovněž vyhnul. Pak se najednou ocitl u posledního camachu a před ním se rozprostírala beztvará planina, táhnoucí se k horizontu. Slunce už téměř zapadlo a Jason na ně šastně zamrkal.
„Zapadalo přímo za mnou, nebo trochu vpravo. To si pamatuju, když mě sem vezli. A jestliže půjdu obráceným směrem a vydám se k západu slunce, měl bych se dostat k lodi.“