„Chceš říct kliku, že mě nezabil. Kdo kdy slyšel o pilozobci ve společné jídelně?“

„Na Pyrru se vždycky připrav na nečekané. To vědí i děti.“ Brucco nastříkal na ránu antiseptikum, a Jason stiskl pevně zuby. Zazvonil telefon a na obrazovce se objevil ustaraný Metro obličej.

„Jasone… slyšela jsem, že jsi zraněn,“ řekla.

„Umírám.“

Brucco hlasitě odfrkl. „Blbost. Povrchové škrábnutí, čtrnáct centimetrů dlouhé, žádný toxin.“

„To je všechno?“ protáhla Meta, a obrazovka potemněla.

„Jo, to je všechno,“ povzdechl trpce Jason. „Litr krve a kilo masa — to není víc než třeba záděra. Co mám udělat, abych si tady získal trochu účasti? Přijít o nohu?“

„Kdybys přišel o nohu v boji, účasti by ses třeba dočkal,“ konstatoval Brucco nevzrušeně a přitiskl na ránu adhezní obvaz. „Ale kdybys obětoval nohu nebo ruku pilozobci v jídelně, dočkal by ses tak leda opovržení.“

„To stačí!“ zaječel Jason a opět si kabátec navlékl. „Neber mě tak doslova a — jo, o tom, jaké sladké úvahy můžu od vás pyrranských přátel očekávat, je mi všechno známo. Mám dojem, že se mi po této planetě vůbec nebude stýskat, ani pět minut ne.“

„Ty máš namířeno někam jinam?“ zeptal se Brucco a zatvářil se radostně. „Kolem toho má být ta schůze?“

„Netvař se při té myšlence tak sklíčeně. Pokus se zkrotit svou netrpělivost až do patnácti nula nula, kdy se sem dostaví ostatní. Já nikoho nepreferuju. Teda, kromě sebe,“ dodal a toporným krokem opustil místnost, snažil se zraněný bok namáhat pohybem co nejméně.

Je čas na změnu, pomyslel si, když vyhlížel z vysokého okna přes ochranný val na džungli, v níž číhala smrtelná nebezpečí. Některá z buněk citlivých na světlo musela zjistit pohyb, protože jedna větev stromu se vymrštila a transparentní kovové okno zařinčelo pod náhlým náporem šipkovitých trnů. Nyní měl již tak vypěstované reflexy, že nepohnul ani svalem.