„Nepomůžeme jim?“ ozval se někdo. „Nemůžem se na ně jen tak vykašlat.“

„Není tam nikdo, na koho bychom se vykašlali,“ odpověděl zvolna Weiks. „Prohlédl jsem si to všemi kamerami a není tam vidět nic jiného než…. útočníky a ty bestie. Ale i kdyby někdo z našich zůstal, pochybuji, že bychom mu mohli nějak pomoct. Opustit loď by se rovnalo sebevraždě. A jak to vypadá, je nás na palubě právě tolik, abychom mohli letět.“

Kostra lodě se zachvěla, jako by chtěla jeho slova potvrdit. „Jedna z obrazovek vyhasla — a teď další. Něčím do kamer vrazili. A teď upevňují k přistávacím konzolám provazy. Nevím, jestli nás mohou převrátit — a nemám zájem se o tom přesvědčit. Zajistěte start za šedesát pět sekund.“

„Pod našimi tryskami shoří, všechno shoří. Všichni, co jsou dole,“ poznamenal radista, když se upoutával popruhy.

„Naši to cítit nebudou,“ ujistil ho zarputile pilot, „a podíváme se, kolik těch ostatních dostaneme.“

Když se kosmická loď chrlící oheň vznesla, zanechala pod sebou kouřící kruhový pahrbek smrti. Jakmile však půda dostatečně vychladla, čekající jezdci se na to místo prodírali a dupali v popelu. Z temnoty se vynořovali další a další. Jako by jejich počet neměl konce.

2

„To je pěkná pitomost, nechat se praštit pilozobcem,“ prohlásil Brucco, když pomáhal Jasonu dinAltovi stáhnout protržený kovový kabátec přes hlavu.

„To je pěkná pitomost, pokusit se na této planetě v klidu najíst!“ utrhl se Jason v odpověď a jeho hlas zněl přes těžký převlek tlumeně. Stáhl si kabátec a zamžikal, jak se mu ostrá bolest zaryla do boku. „Jen jsem se pokoušel dopřát si trochu polévky, a když jsem musel vystřelit, do dráhy se mi dostala miska.“

„Je to jenom na povrchu,“ konstatoval Brucco, když si prohlížel rudý šrám na Jasonově boku. „Pilozobec se odrazil od žeber, aniž je zlomil. Měls velkou kliku.“