Kdesi uvnitř Masklinovy hlavy se ten kousek jeho já, který byl skutečně jím — starý Torrit toho věděl dost o takové věci — zděsil, když viděl, jak bere svoje kopí, které bylo pořád tam, kde ho zarazil do země, a jak ho lišákovi vší silou vráží do zadní nohy.

Ozvalo se tlumené štěknutí. Zvíře se hrabalo zpátky a obrátilo na svého mučitele zlou vzteklou hlavu. Dvě jasné žluté oči se zaměřily na Masklina, který hekal a opíral se o kopí. Byl to jeden z těch okamžiků, kdy se čas zpomalí a všechno je náhle skutečnější. Možná když víte, že zemřete, hltají vaše smysly tolik podrobností, kolik dokáží, dokud ještě mají tu možnost…

Ta potvora měla krvavé skvrny na čumáku.

Masklin cítil, jak se ho zmocňuje zlost. Nadouvala se v něm jako obrovská bublina. Moc toho neměl a tahle šklebící se věc mu brala i to. Když se díval na vyplazený červený jazyk, uvědomoval si, že má dvě možnosti. Mohl utéct nebo zemřít.

Takže nakonec místo toho zaútočil. Kopí mu vyletělo z ruky jako pták a zasáhlo lišáka do pysku. Ten zapištěl a tlapou se dotkl rány, a Masklin se rozběhl blátem, poháněn motorem svého vzteku, a potom skočil a chňapl rukama po páchnoucích červených chlupech a vyškrábal se lišákovi po boku, až se mu usadil obkročmo za krkem, a vytáhl kamenný nůž a bodal, bodal do všeho, co bylo na tomto světě špatné…

Lišák zase zapištěl a odskočil. Kdyby byl schopen uvažovat, pak by Masklin věděl, že jeho nůž neudělá té potvoře o moc víc, než že ji pozlobí. Ale ona nebyla zvyklá, aby se s ní večeře prala s takovým vztekem, a jediná její myšlenka byla zmizet. Lišák vyskočil na násep a pustil se po hlavě dolů k světlům na dálnici.

Masklin začal zase myslet. Do uší mu pronikl hluk dopravy. Pustil se a skočil do vysoké trávy, ještě než zvíře vyběhlo na asfalt.

Ztěžka dopadl a odkutálel se s vyraženým dechem.

Ale zapamatoval si, co následovalo. Zůstalo mu to v paměti dlouho, ještě dlouho potom, co spatřil tolik zvláštních věcí, že už opravdu na ně neměl v hlavě místo.