„Víš dobře, že nepůjdou,“ řekla. „Jsou moc staří. Všichni tady vyrůstali. Mají to tu rádi.“

„Mají to tu rádi, když jsme tu a posluhujeme jim,“ zabručel Masklin.

Nechali toho. K večeři byly oříšky. V Masklinově byl červ.

Potom šel ven a sedl si na násep s bradou v dlaních a pozoroval znovu silnici.

Byl to proud červených a bílých světel. V těch bednách seděli lidé a ujížděli za tajemnými záležitostmi, kterými tráví čas. Vždycky za nimi spěchali, ať už to bylo cokoliv.

Vsadil by se, že oni krysy nejedí. Lidi to vážně mají snadné. Jsou velcí a pomalí, ale nemusejí žít ve vlhkých norách a čekat, až nějaké hloupé stařeny nechají vyhasnout oheň. Nikdy nemají červy v čaji. Jdou si, kam chtějí, a dělají si, co se jim líbí. Patří jim celý svět.

A celou noc si jezdí sem a tam v těch malých náklaďácích s rozsvícenými světly. Chodí vůbec někdy spát? Musejí jich být stovky.

Snil o tom, že odjede na náklaďáku. Často zastavovaly u kavárny. Snadno — ano, velmi snadno — by se našel způsob, jak se na jeden dostat. Byly čisté a nablýskané, musely jezdit někam, kde je to lepší než tady. A koneckonců, co jiného bylo na výběr? Tady zimu nepřežijí a pustit se přes pole v nadcházejícím špatném počasí, na to nebylo pomyšlení.

Samozřejmě to nikdy neudělal. Nakonec to nikdy skutečně neuděláte. Jenom o tom sníte a díváte se na ta svištící světýlka.

A hvězdy nad těmi chvátajícími světýlky. Torrit říkal, že hvězdy jsou velmi důležité. V tom s ním Masklin nesouhlasil. Těch se nenajíte. Ani jako osvětlení nejsou moc dobré. Hvězdy jsou vlastně na nic, když se nad tím zamyslíte…

Někdo vykřikl.

Masklinovo tělo bylo na nohou skoro dřív, než na to jeho mozek vůbec pomyslel, a tiše se hnalo zakrslými keři k noře.

Tam, s hlavou úplně pod zemí a s oháňkou rozčileně mávající hvězdám, slídil lišák. Poznal ho. V minulosti už měl párkrát co dělat, aby si před ním zachránil kůži.