Cítil se provinile, jakmile to vyslovil, užasl, že jeho vlastní rty pronášejí taková slova. Grimma se tvářila zděšeně. Bábi Morkie se roztřeseně vztyčila do své plné výšky.

„Budiž ti odpuštěno!“ vyštěkla. „Říkat takový hrozný věci! Pověz mu to, Torrite.“ Dloubla Torrita do žeber.

„Dyš neberem Věc, já nejedu,“ řekl Torrit trucovitě. „To není —“

„Mluví k tobě tvůj náčelník,“ přerušila ho bábi Morkie. „Tak udělej, co ti říká. Nechat ji tady, to zrovna! To by nebylo slušný. To by nebylo správný. Jdi a přines ji, a hned.“

Masklin mlčky zíral dolů na rozmoklé bláto a potom zoufalým pohybem hodil lano přes okraj a sjel po něm dolů.

Déšť byl hustší, objevil se i sníh. Vítr ho bičoval, když se snášel podél velkého oblouku kola a ztěžka přistál v louži. Natáhl se, shrábl Věc—

A náklaďák se dal do pohybu.

Nejprve přišlo zaburácení, tak hlasité, že vše kolem přehlušilo. Potom přišel závan páchnoucího vzduchu a zachvění, které roztřáslo zem.

Prudce zatahal za lano a ječel, aby ho vytáhli, ale uvědomil si, že neslyší ani svůj vlastní hlas. Ale Grimmu nebo někoho to muselo napadnout, protože zrovna, když se velké kolo začalo otáčet, provaz se napnul a on cítil, že se mu nohy zvedají z bláta.

Pohupoval se a točil sem a tam, když ho ztěžka vytahovali podél kola nahoru. Otáčelo se jenom pár palců od něj, černá, studená čmouha, a celou dobu mu v hlavě bušilo beranidlo.

Nemám strach, říkal si. Tohle je mnohem horší než cokoliv, co se mi kdy přihodilo, ale mě to neděsí. Je to až moc strašné, aby to děsilo.

Měl pocit, že je v malém teplém zámotku, daleko od všeho hluku a větru. Umřu, pomyslel si, jenom kvůli téhle Věci, která nám nikdy nijak nepomohla. Kvůli něčemu, co je jenom kostka nějaké hmoty, a já teď umřu a přijdu do nebes. Zajímalo by mě, jestli má starý Torrit pravdu v tom, co se stane, když umřete. Připadá mi trochu kruté muset umřít, abyste se to dověděli. Celá léta jsem se každý večer díval na oblohu a jakživ jsem tam nahoře žádné nomy neviděl…