Hák se na druhý pokus zachytil za plachtu vysoko nad ním. Párkrát to vyzkoušel, pak se nohama zachytil na pneumatice a vytáhl nahoru.

Už si to zkoušel předtím. Ó, třikrát nebo čtyřikrát mu to už vyšlo. Vklouzl do tmy pod těžkou plachtu, přitáhl si ještě kus lana a co nejpevněji ho přivázal kolem jednoho provazu, silného jako jeho ruka.

Potom se přisunul k okraji a, zaplať pámbu, Grimma hnala staříky před sebou po štěrku. Slyšel je, jak nadávají na louže.

Masklin naskakoval a seskakoval nedočkavě.

S nimi to trvalo věčnost. Miliónkrát jim to vysvětlil, ale oni nenaskakovali na náklaďáky, když byli ještě dětmi, a neviděli důvod, proč by s tím měli začínat teď.

Stará bábi Morkie trvala například na tom, aby se všichni muži odvrátili, aby neviděli její spodničky, a starý Torrit tak kňučel, že ho Masklin musel zase spustit, aby mu Grimma mohla zavázat oči. Když vytáhl ty první, byli z nejhoršího venku, protože mu mohli pomoci s lanem, ale čas kvapil.

Grimmu vytáhl naposled. Byla lehoučká. Když na to přišlo — byli lehcí všichni. Každý den zkrátka není krysa.

Bylo to úžasné. Všichni byli nahoře. Masklin přitom natahoval uši, aby slyšel zvuk kroků na štěrku a zabouchnutí dveří u řidiče. „Dobrá,“ řekl a chvěl se napětím, „a je to. Teď jestli vyrazíme…“

„Upustil sem Věc,“ řekl starý Torrit. „Věc. Upustil sem ji, víme? Upustil sem ji vedle kola, dys mi zavazovala voči. Di a přines ji, chlapče.“

Masklin na něj zděšeně pohlédl. Potom vystrčil hlavu zpod plachty. Ano, tamhle je, daleko dole. Černá krychlička na zemi.

Věc.

Ležela v louži, ale jí to ani trochu nevadilo. Věci se nic nedotklo. Snad by ani nehořela.

A potom uslyšel zvuk pomalých kroků na štěrku.

„Není čas,“ zašeptal. „Vážně už není čas.“

„Bez ní nemůžeme odjet,“ řekla Grimma.

„To se rozumí, že můžeme. Je to jenom taková, taková věc. Tam, co jedeme, nebudeme ten mizerný krám potřebovat.“