Získat dostatek jídla, na to jste potřebovali spoustu zdravých lovců. Ale získat spoustu zdravých lovců, na to jste potřebovali dostatek jídla.

„Na podzim to bude dobré,“ říkala Grimma, když mu obvazovala paži, za kterou ho chňapla lasička. „Budou houby a ostružiny a oříšky a všecko.“

No, a žádné houby nebyly a pršelo tolik, že většina ostružin shnila, ještě než dozrála. Ale oříšků byla spousta. Nejbližší líska byla půlden cesty. Masklin unesl tucet oříšků, když je vytloukl ze skořápek a táhl je v sáčku z odpadkového koše. Trvalo to celý den, cestou mu hrozilo nebezpečí od jestřábů, a jídlo jim vydrželo taky jeden den.

Potom se propadla zadní část nory, taky kvůli dešti. Tedy, bylo skoro příjemné vypadnout ven. Bylo to lepší, než poslouchat, jak na něj vrčí, že se nepostará o běžné opravy. Ó, a potom to s tím ohněm. Oheň bylo třeba udržovat u vchodu do nory, na vaření a abyste drželi zpátky noční slídily. Bábi Morkie jednoho dne usnula a oheň uhasl. Dokonce měla tolik slušnosti, že upadla do rozpaků.

Když se toho večera Masklin vrátil, díval se dlouho na hromádku studeného popela a potom zarazil svoje kopí do země a dal se do smíchu a smál se a smál, dokud se nerozplakal. Nedokázal se na ostatní ani podívat. Musel si jít sednout ven, kam mu za chvilku přinesla Grimma ve skořápce čaj z kopřiv. Studený čaj z kopřiv.

„Jsou z toho všichni moc zdrcení,“ řekla sama od sebe.

Masklin se falešně zasmál. „To ano, to bych řekl. Slyším je. ‚Měl bys přinést dalšího špačka, chlapče, úplně mi došel tabák‘ a ‚Teď nějak nemíváme ryby, možná by sis měl najít čas zajít k řece‘, a ‚Já, já, já, to je všechno, co vy mladý máte v hlavě, za mejch časů‘ —“