Grimma si vzdychla. „Dělají co mohou. Jenom si to neuvědomují. Když byli mladí, byly nás stovky.“

„Bude to trvat celé dny, než oheň opět zapálíme,“ řekl Masklin. Měli čočky z dalekohledu; potřebovali hodně slunný den.

Bezmyšlenkovitě se rýpal nohou v blátě.

„Mám toho dost,“ řekl tiše. „Chci odejít.“

„Ale my tě potřebujeme.“

„Já se taky potřebuju. Povídám, co je tohle za život?“

„Ale oni umřou, když odejdeš!“

„Oni umřou stejně,“ řekl Masklin.

„To jsou ohavné řeči!“

„Ale je to pravda. Každý stejně umře. My stejně umřeme. Podívej se na sebe. Trávíš všechen čas praním a uklízením a vařením a lítáním kolem nich. Jsou ti skoro tři! Je už načase, abys začala žít vlastní život.“

„Bábi Morkie ke mně byla moc hodná, když jsem byla malá,“ bránila se Grimma. „Jednoho dne budeš taky starý.“

„Myslíš? A kdo si udře ruce na kost samou péčí o mě?“

Masklin zjistil, že je pořád vzteklejší a vzteklejší. Byl si jistý, že je v právu. Ale vnímal to, jakoby v právu nebyl, čímž bylo všechno ještě horší.

Přemýšlel o tom dlouho, a vždycky to v něm zanechalo pocit zlosti a trapnosti. Všichni chytřejší a smělejší a statečnější už dávno odešli, tak či onak. Dobráku stará, Maskline, říkali, ty kluku kurážná, dohlédni na ty staroušky a my budem zpátky, než se naděješ, hned jak najdeme nějaké lepší místo. Pokaždé, když na to dobrák stará Masklin pomyslel, rozhořčoval se nad nimi proto, že odešli, a nad sebou, že zůstal. Vždycky ustoupil, to byla ta potíž. Věděl to. Ať si na začátku cokoliv sliboval, vždycky zvolil cestu nejmenšího odporu.

Grimma na něj nasupeně hleděla.

Pokrčil rameny.

„Dobře, dobře, tak můžou jít s námi,“ řekl.