On nebyl vůdce. Vůdcem by byl rád. Vůdce může vysunovat bradu a konat hrdinské činy. Masklin se však musel hádat a přemlouvat a, někdy, i maličko lhát. Odhalil, že je často snazší lidi k něčemu přimět, jestliže je necháte při tom, že ten nápad je jejich.

Nápady! To byla zapeklitá věc, to ano. A oni potřebovali spoustu nápadů. Potřebovali se naučit spolupracovat. Potřebovali se naučit číst. Potřebovali se naučit pokládat nomy ženského pohlaví za, no, skoro tak inteligentní, jako jsou nomové pohlaví mužského (ačkoliv každý ví, že je to směšné, a že se ženám přehřívá mozek, když se jim dovolí moc myslet).

Nicméně, všechno se dařilo. Nákladní auto skutečně opustilo obchodní dům těsně před tím, než tajemně lehl popelem, a aniž co těžce poškodilo, vydalo se ven do kraje.

Nomové našli opuštěný lom schovaný ve stráni a nastěhovali se do rozpadlých budov. A potom, to věděli, bude všechno Úplně v Pořádku. Nadejde jim, jak slýchali, Zářivý Nový Úsvit.

Samozřejmě, většina nomů nikdy úsvit neviděla, ani zářivý ani jiný, a pokud ano, věděli by, že se zářivými úsvity je jedna potíž — po nich následují oblačné dny. S občasnými přeháňkami.

Uplynulo šest měsíců…

Toto je příběh o Zimě.

Toto je příběh o Velkém Boji.

Toto je příběh o probuzení Jekuba, Draka Horského, s očima jako veleoči, hlasem jako velehlas a zuby jako velezuby.

Ale tím ten příběh nekončí.

Ani nezačíná.

Oblohou cloumala vichřice. Obloha dula zuřivostí. Vítr se proměnil ve stěnu sunoucí se po krajině, v obra dusajícího po zemi. Malé stromky se ohýbaly, velké stromy se lámaly. Poslední podzimní listí vířilo vzduchem jako zbloudilé kulky.

Hromada odpadků vedle štěrkovny zůstala opuštěná. Rackové, kteří ji hlídali, si našli útulek jinde, protože byla stále v pohybu.