Vítr se do té hromady opřel, jako by měl něco zvláště proti starým krabicím od saponátů a zahozeným botám. Ve vyjetých kolejích od pneumatik se kutálely plechovky a nešťastně chřestily, zatímco lehčí odpadky se vznesly a zapojily se do orgií na obloze.

Vítr v té hromadě neustále vířil. Papíry chvilku šustily, potom je vítr zachytil a odnesl do povětří.

Nakonec se jeden kus, co sebou celé hodiny plácal, uvolnil a letěl v burácejícím větru. Vypadal jako veliký bílý pták s protáhlými křídly.

Dívejte se, jaká dělá salta…

Spočine na plotě, ale velmi krátce. Polovina se ho odtrhne a teď, o tolik lehčí, se vznáší přes brázdy polí v dáli…

Právě nabírá rychlost, když se vynoří žlutý plot a chňapne po něm do vzduchu jako po mouše.

1

I. A v tom čase se děly Podivnosti: Vzduch sebou trhavě pohyboval, Teplo oblohy bylo slabší a slabší a některá rána byl povrch kaluží tvrdý a studený.

II. I pravili nomové jeden druhému, Co je toto zač?

Z Knihy Nom, Kamenolomy, kap. 1, verš I – II

„Zima,“ prohlásil Masklin s jistotou. „Říká se tomu zima.“

Opat Gurder se na něj zamračil.

„Nikdy jsi neříkal, že bude takováhle. Je takové chladno.“

„Tomu říkáš chladno?“ křikla bábi Morkie. „Chladno? Tohle nejni žádný chladno. Ty myslíš, že tohle je chladno? Jen počkej, až bude vopravdu chladno!“ Ona si v tom libuje, povšiml si Masklin; bábi Morkie si vždycky libovala v pohromách, to ji udržovalo ve formě. „To teprve bude dovopravdy chladno, až přijde. To zažiješ vopravdový mrazy a z nebe padá voda ve zmrzlých kouscích!“ Vítězoslavně se opřela. „Co ty na to, no? É?“

„Nemusíš s námi mluvit jako s dětmi,“ povzdychl Gurder. „My umíme číst, víš. Víme, co je sníh.“