To byla velká starost. Masklin seděl na svém oblíbeném kameni, v dešti, který se právě spustil, a začal si lámat hlavu. Tyto dny ho trápilo tolik věcí, s nimiž se musel vyrovnat, ale nad všemi byla tato jedna veliká.

Měli by zamířit tam, kam letí letadla. To mu řekla Věc, když s ním ještě mluvila. Nomové přišli z nebe. Vlastně zpoza nebe, čemuž bylo těžké porozumět, protože jediné, co určitě leželo za oblohou, byla další obloha. A měli se tam vrátit. Byl to jejich… něco, co začíná na s… sob, ne na l. Los. Jejich los. Kdysi jim patřívaly světy. A nějak uvízli tady. Ale — to bylo to znepokojivé — ta loď, to letadlo, co létá opravdu vysokou oblohou, mezi hvězdami, byla pořád tam někde nahoře. První nomové ji opustili, když sem přiletěli v jedné menší lodi, ta se rozbila a oni už se nemohli vrátit.

A on je jediný, kdo to ví.

Starý Opat, ten před Gurderem, to taky věděl. Grimma, Dorcas a Gurder něco z toho tušili, ale měli neklidnou mysl a byli praktičtí a tou dobou toho měli moc na práci.

To proto, že se všichni usazují. Chceme si to tady proměnit ve svůj malý svět, stejně jako v Obchoďáku, uvědomil si Masklin. Oni si kdysi mysleli, že střecha je oblohou, a my si myslíme, že obloha je střechou.

Jednoduše zůstaneme a…

Po cestě k lomu se blížilo nákladní auto. Byl to tak neobvyklý pohled, že si Masklin uvědomil, že se na něj už chvíli dívá, aniž ho vůbec vnímá.

„Nikdo nehlídal! Proč nebyl nikdo na hlídce? Řekl jsem, že vždycky musí být někdo na stráži!“

Půl tuctu nomů cupitalo vadnoucím kapradím k bráně do lomu.

„Řada byla na Saccovi,“ bručel Angalo.

„Ne, nebyla!“ hájil se Sacco. „Jen si vzpomeň, včera jsi mi řekl, že se prohodíme, protože —“

„Je mi jedno, kdo byl na řadě!“ křičel Masklin. „Nebyl tam nikdo! A měl tam být! Je to tak?“

„Promiň, Maskline.“

„Jo. Promiň, Maskline.“