Časy se mění. No, to byla celkem pravda. Většinu těch změn způsobil Masklin. Musel nomy donutit myslet trochu jinak, aby opustili obchodní dům. Změny byly nutné. Změny byly správné. Byl pro změny všemi deseti.

Co naprosto nesnášel, byly věci, které zůstávaly stejné.

V koutě se opíralo jeho kopí. Teď… působilo tak dojemně. Pouhý kousek pazourku připevněný k ratišti kroucenou šňůrkou. Z Obchoďáku si přinesli pily a jiné věci. Dnes dovedli používat kov.

Chvíli upřeně zíral na kopí. Pak ho vzal a dal se do dlouhého, důkladného přemýšlení o svém postavení a o všem ostatním. Nebo, jak by to nazvali jiní, s chutí si zatrucoval.

Starý kamenolom se rozprostíral asi v půli stráně. Nad ním se tyčil strmý travnatý svah, který střídavě hýřil ostružinami a hlohovými křovisky. Dál se táhla jen pole.

Pod lomem se mezi neupravenými živými ploty vinula cesta a spojovala se s hlavní silnicí. Za ní vedla železniční trať, jiné jméno pro dvě dlouhé kovové linie na velkých dřevěných hranolech. Někdy po ní jezdilo cosi jako velmi dlouhé náklaďáky, zapražené do sebe.

Nomové ještě železnici plně nepochopili. Ale byla zřejmě nebezpečná, protože viděli, že kříží cestu, a kdykoli se přiblížila ta železniční pohyblivá věc, cestu uzavřely dvě branky.

Nomové věděli, k čemu jsou brány. Viděli jste je v polích, jak udržují věci uvnitř. Bylo tedy logické, že ty branky mají zabránit železnici uniknout z kolejí a vtrhnout na silnice.

Potom byla další pole, několik štěrkových prohlubní — pro nomy, co rádi ryby, pěkné místo pro rybolov — a pak bylo letiště.

V létě Masklin trávil hodiny pozorováním letadel. Všiml si, že pojíždějí po zemi, a potom se příkře vznesou, jako pták, a jsou menší a menší, až zmizí úplně.