Velmi dobře si na to ráno vzpomínám: bylo šedé, zasněžené, s pravou uralskou vánicí za okny mé pracovny. Možná právě pro ten kontrast, proto, že tělem jsem byl tady, na zimním Urale, a mé oči nepřítomně sledovaly pramínky roztálé vody na sklech, kdežto zraku mé mysli se vybavila tropická noc nad teplým oceánem a uprostřed té noci se ve fosforeskující pěně, která měkce nabíhala na písčitou pláž, pohupovalo nahé mrtvé tělo. Právě jsem dostal z ústředí zprávu o třetím smrtelném případu na ostrově Matuku.
V tom okamžení přede mnou stanul Toivo Glumov, já zaplašil chmurné vidiny a vybídl jsem ho, aby se posadil a svěřil mi, co má na srdci.
Bez dlouhých cirátů se mě zeptal, zda se vyšetřování okolností smrti doktora Bromberga považuje za uzavřené.
S mírným podivem jsem odpověděl, že ke skutečnému vyšetřování vlastně ani nedošlo, stejně jako nebyly zjištěny žádné podezřelé okolnosti úmrtí starce téměř stopadesátiletého.
A kde jsou v takovém případě doktorovy skici a poznámky k modelu Monokosmos?
Vysvětlil jsem mu, že podobné poznámky s největší pravděpodobností nikdy neexistovaly. Nejsprávnější bude předpokládat, že dopis doktora Bromberga je plodem čiré improvizace. Doktor Bromberg byl skvělý improvizátor.
Má tedy všemu rozumět tak, že dopis doktora Bromberga a hlášení M. Kammerera o jeho smrti Prezidentovi se vedle sebe ocitly náhodou?
Díval jsem se na něj, na jeho tenké, velice rozhodně sevřené rty, na umíněné čelo, do něhož padal pramen světlých vlasů, a bylo mi dokonale jasné, CO by ode mě momentálně chtěl slyšet.