„Ano, Toivo, ano, můj chlapče,“ očekával Toivo od svého šéfa. „Já si myslím přesně totéž co ty. Bromberg mnohé tušil, to proto ho Poutníci odrovnali a zmocnili se jeho neocenitelných poznámek.“ Jenže já si pochopitelně nic takového nemyslel a pochopitelně nic takového svému chlapci Toivovi neřekl. A neměl jsem ani zdání, proč se ty dva dokumenty ocitly pohromadě. Nejspíš opravdu náhodou. Což jsem hned dodal na vysvětlenou.

Nato se mě otázal, zda se Brombergovým myšlenkám dostalo alespoň náznaku nějakého praktického ověření.

Odpověděl jsem, že některé aspekty Brombergova memoranda se v současné době zkoumají. Všech osm modelů, zmiňovaných v memorandu, je už při trochu kritičtějším pohledu snadno zranitelných. Nu a pokud jde o Brombergovy závěry, okolnosti se nezdají příliš příznivé tomu, abychom je brali vážně.

Křečovitě se nadechl a odhodlaně zaútočil otázkou, zda se studiu Brombergových myšlenek hodlám věnovat třeba já, vedoucí oddělení Maxim Kammerer. Konečně se mi tak naskytla možnost ho potěšit. Uslyšel ode mě, co slyšet chtěl.

„Ano, můj chlapče,“ řekl jsem mu. „Právě proto jsem tě do svého oddělení přijal.“

Odešel oblažen. Ani on, ani já jsme tehdy neměli potuchy, že Toivo právě v tuto minutu učinil první krok k Velkému zjevení.

Jsem psycholog-praktik. Ať mi do rány přijde kdokoli na světě, mohu bez falešné skromnosti konstatovat, že v každém okamžiku umím velice přesně odhadnout jeho nálady, stavy ducha, směr toku jeho myšlenek a jsem s to dosti spolehlivě předvídat, jak se dotyčný zachová. Kdyby mě ovšem někdo vybídl, abych vysvětlil, jak to dělám, kdybych měl slovy vyložit a vykreslit, co se v mém vědomí odehrává, ocitl bych se ve velmi nezáviděníhodné situaci. Jako každý empirický psycholog bych se musel utíkat k analogiím ze světa umění a literatury. Odvolával bych se na hrdiny Shakespearovy, Dostojevského, Strogovovy, Michelangelovy či na hrdiny Johanna Surda.