A ještě něco. Toivo neměl nejmenší zdání, co bude podnikat, až bude zásah Poutníků do záležitostí Země s naprostou jistotou dokázán a potvrzen. Tady historické analogie ze stoletých dějin pozemského progresorství neplatily. Pro vévodu Irukánského byl odhalený pozemský progresor démonem nebo praktikujícím černokněžníkem. Pro kontrašpionáž Ostrovní říše byl stejný progresor obratným agentem, vyslaným z Pevniny. Ale jak nazírat odhaleného poutnického progresora ze zorného úhlu pracovníka Komkonu-2?

Bývá zvykem odhaleného černokněžníka postavit na hranici, i když k zahození není ani zavřít ho do kamenné kobky a tam ho nutit, aby vlastní výkaly přeměnil ve zlato. V případě odhaleného špióna z Pevniny zase bývá zvykem přetáhnout ho na svou stranu nebo zlikvidovat. K jakému zvyku se však uchýlit v případě odhaleného Poutníka?

Toivo odpovědi na tyto a další jim podobné otázky neznal. Odpovědi na takové otázky nemohl poskytnout ani nikdo z okruhu jeho kolegů a známých. Většina lidí vlastně nepovažovala celou tuto historii za dostatečně seriózní. „To máš stejné, jako by ses ptal, co máš dělat, když se do lodního šroubu tvého člunu zamotá hastrmanův plnovous. Máš ho trpělivě rozmotávat? Nelítostně uříznout? Nebo vodníka popadnout za límec a vytáhnout na hladinu?“ Se mnou Toivo o podobných zádrhelech nerozprávěl. A nerozprávěl o nich podle mého názoru proto, že už od samého počátku přesvědčil sám sebe, že Big Bag, že fenomenální Bílý Vezír, že rafinovaný Mak Sim už tohle všechno dávno a dávno promyslel, proanalyzoval veškeré představitelné varianty, navrhl detailně propracované postupy a nechal si je u nejvyšších instancí schválit.