A pak měl Toivo také maminku. Dennodenně, ať pracoval na čemkoli, si vždy našel pár minut, aby se s ní po videokanálu spojil a vyměnil s ní alespoň několik slov. Říkali tomu kontrolní zavolání. S Májou Glumovovou jsem se dlouhá léta znal, ale okolnosti našeho seznámení byly natolik smutné a tísnivé, že později jsme se již nikdy nesetkali. Nikoli mou vinou. Vlastně ničí vinou. Stručně řečeno o mně měla to nejhorší mínění a Toivo o tom věděl. Nikdy o ní se mnou nemluvil. S ní o mně ovšem hovořil nejednou — to jsem se dověděl až mnohem později…

Tahle rozdvojenost ho bezpochyby dráždila a deptala. Nemyslím, že by se před ním Maja o mé osobě vyslovovala nějak nelichotivě. A za naprosto nepravděpodobný považuji předpoklad, že by synovi vyprávěla strašlivý příběh smrti Lva Abalkina. Nejspíš to vypadalo tak, že když Toivo zavedl řeč na svého bezprostředního nadřízeného, prostě se tomuto tématu chladně vyhnula. Jenže pro něj bylo i tohle ažaž.

Vždyť Toivo se na mě nedíval jen jako na normálního šéfa. Protože on mě chápal jako jedinou spřízněnou duši, jako jediného člověka v celém Komkonu-2, jenž zcela vážně a bez jakýchkoliv úlev respektoval problém, který Toiva bezezbytku pohltil. Mimoto se ke mně choval s obrovskou pietou. Říkejte si co chcete, ale jeho šéfem byl legendární Mak Sim! Toivo ještě ani nebyl na světě, a Mak Sim už na Sarakši vyhazoval do vzduchu paprskové retranslační věže a zápolil s fašisty… Stal se z něho nepřekonatelný Bílý Vezír… Organizátor operace Virus, po jejímž skončení ho sám Velkoprezident poctil přezdívkou Big Bag! Toivo byl ještě školáček, a Big Bag už pronikl do Ostrovní říše, přímo do Metropole… jako první pozemšťan… a ostatně i jako poslední… To všechno samozřejmě byly hrdinské skutky čackého progresora, jenže přece stojí psáno: Progresora může překonat zase jen progresor! A Toivo Glumov byl nekritickým vyznavačem téhle prosté myšlenky.