Na jižní straně ostrova se rozkládal okrouhlý záliv vulkanického původu. Byl nepředstavitelně špinavý a jeho břehy se potáhly odpornou pěnou. Všechno to svinstvo bylo s největší pravděpodobností organického původu, protože k sobě lákalo nespočetná hejna mořských ptáků. Jinak ovšem byly vody zálivu bez života. Dokonce i vodní řasy se tu množily jen zdráhavě a neochotně.
A na tomhle ostrově docházelo k vraždám. Jedni lidé zabíjeli jiné lidi, a to bylo natolik příšerné, že se po dlouhé měsíce nenašel nikdo, kdo by se odvážil něco takového oznámit hromadným sdělovacím prostředkům.
Dosti rychle se ukázalo, že viníkem, přesněji řečeno příčinou tragédií byl obrovitý silurský měkkýš, obludný reliktní hlavonožec, který se usadil na dně zálivu. Zřejmě ho tam před časem přivál tajfun. Biopole tohoto netvora, který čas od času vyplaval nad hladinu, mělo na psychiku všech vyšších živočichů osudový vliv. Konkrétně u lidí toto biopole vyvolávalo katastrofální pokles pozitivních motivací, člověk se v jeho dosahu měnil v asociální individuum schopné zabít přítele jen proto, že jeho košili upustil do moře. A individua opravdu zabíjela.
Nu a Toivo si vzal do hlavy, že zmíněný hlavonožec je ve skutečnosti Brombergův Monokosmik v zárodečné fázi. Nutno přiznat, že hlavně zpočátku, kdy jsme neměli po ruce žádná fakta, vypadaly jeho konstrukce dosti přesvědčivě (pokud vůbec lze mluvit o přesvědčivosti logiky budující na fantastických předpokladech). A museli byste vidět, jak jen krůček za krůčkem dotčeně ustupoval pod tlakem stále nových údajů, jež poskytovali otřesení znalci hlavonožců a paleontologové…