Definitivně ho dorazil jeden student biologie, který kdesi v Tokiu vyhrabal japonský manuskript ze třináctého století, uvádějící popis této nebo takovéto stvůry (cituji podle vlastního deníku): „V mořích na straně sluneční spatřiti lze katacumoridako barvy purpuru, se spoustami dlouhých tenkých oudův, kterak vyhřezají z okrouhlé mušle s čepelemi a hroty, oči hnilobné, tělo všecko ohavnými boláky pokryté. Když netvor ten na hladinu vyplouvá, leží na ní ostrůvku podoben, puch nevýslovný kol sebe šíří a dští cos bílého, aby ryby a ptactvo všeliké přivábil. Když se shromáždí, lape je oudy svými bez výběru a živí se jimi. Za měsíčných nocí se kolíše na vlnách s očima k nebesoum pozdviženýma a rozjímá o propastných vodách, co vyvrhly ho vzhůru. Dumy tyto jsou natolik chmurné, že deptají člověka kdejakého a ten se pak tygru připodobňuje.“

Vzpomínám si, že když to Toivo dočetl, několik minut v hlubokém zadumání mlčel, nakonec si povzdechl — přísahal bych, že s úlevou — a řekl:

„Ne, to nebude ono. A je to dobře, protože to by bylo příliš odporné.“ V jeho představách by Monokosmos klidně mohl být odporný, ale přece jen ne takhle strašlivě. Monokosmos reprezentovaný silurskou chobotnicí se do jeho způsobu uvažování jaksi nemohl vměstnat. Mimochodem naprosto stejně, jako se tenhle měkkýš — se svým jeduplným biopolem, s rozevíratelným pancířem a zejména pak věkem odhadovaným na čtyři sta miliónů let — nevměstnával do naprosto žádných představ povolaných odborníků.

Takže první závažný případ, do kterého se Toivo Glumov zakousl, skončil víceméně ničím. Takových plácnutí do vody se později dopracoval nejednou, ale uprostřed roku 98 mě požádal o svolení zabývat se materiály o masových fobiích. Souhlasil jsem.