Osobnost Toiva Glumova pochopitelně vyvolává zvláštní, řekl bych dokonce ryze odborný zájem pracovníků skupiny Lidenové. Velmi dobře jim rozumím — zejména proto jsem tuto postavu učinil těžištěm celého vyprávění.

Samozřejmě nejen proto, a vlastně ani ne tolik proto. Ať už si na ty dny vzpomenu z jakéhokoli důvodu, ať je to cokoli z oné doby, vždy mi před očima vytane Toivo Glumov, vidím jeho asketickou, vždy tak vážnou mladou tvář, šedé průzračné oči, věčně přistíněné dlouhými světlými řasami, slyším jeho jakoby strojeně rozvláčnou řeč, znovu na mě doléhá bezhlasý a bezmocný, ale nesmlouvavý nápor, který z něho tryskal jako nezvučný křik: „Tak co je s tebou? Proč nic nepodnikáš? Nařiď něco!“, a naopak stačí vzpomenout si z jakéhokoli důvodu na něj, a okamžitě se, jako vytržení ze spánku neurvalým kopancem, probouzejí „vzteklí psi vzpomínek“, všechna hrůza těch dnů, všechno zoufalství těch dnů, veškerá bezmoc těch dnů — hrůza, zoufalství, bezmoc, které jsem na vlastní kůži pociťoval jen já sám, protože nebylo s kým se o ně rozdělit.

Úhelnými kameny předkládaných pamětí jsou dokumenty. Většinou jde o normalizovaná informační hlášení mých inspektorů, ale tu a tam narazíte i na ukázky oficiální korespondence, jež uvádím především z toho důvodu, abych se pokusil oživit klima zmíněných dnů. Puntičkářský a skutečně kompetentní badatel bez zvláštních potíží zjistí, že mnoho dokumentů, které s případem nějak souvisely, se do pamětí nedostalo, zatímco bez některých, které v textu jsou, by se celá věc koneckonců docela dobře obešla. Ve snaze předejít takové výtce bych rád poznamenal, že materiály jsem vybíral v souladu s určitými principy, jež do hloubky pitvat nehodlám, a ani si nemyslím, že by to bylo nezbytné.

Dále — dosti rozlehlou část textu tvoří kapitoly obsahující poznatky tak či onak rekonstruované. Tyto kapitoly jsem napsal já a jsou co nejdetailnějším popisem scén a dějů, jejichž bezprostředním svědkem jsem se nestal. Svědectví o takových událostech jsem střípek po střípku skládal na základě vyprávění, fonozáznamů a pozdějších vzpomínek lidí, kteří byli přímými účastníky líčených příběhů, jako například Glumovova žena Asja, jeho kolegové, jeho známí a podobně. Uvědomuji si, že pro pracovníky skupiny Lidenové je faktografická hodnota těchto kapitol nevalná, ale co naplat, mně připadá obrovská.