Nu a nakonec bych rád podotkl, že text čistě informativní povahy jsem si dovolil lehce naředit vlastními reminiscencemi, které by měly čtenáři přiblížit spíše osobnost tehdy osmapadesátiletého Maxima Kammerera než podivuhodnou historii, která je pravým předmětem našeho zájmu. Chování tohoto člověka v přívalu popisovaných zážitků dnes dokonce i mně samotnému připadá přinejmenším zaznamenáníhodné.

Když jsem se definitivně rozhodl pro sepsání těchto pamětí, rázem jsem se ocitl před otázkou: Čím začít? Co a kdy se stalo počátkem Velkého zjevení?

Chceme-li být opravdu důkladní, na počátku byl již před dvěma staletími nález prázdného tunelového města z jantarinu hluboko pod povrchem Marsu — tehdy poprvé zazněl pojem Poutníci.

To je nepochybné. Leč příliš povšechné. Se stejným úspěchem bychom mohli tvrdit, že na počátku Velkého zjevení stál Velký třesk.

Tak kdy tedy? Před padesáti lety? V případě nalezenců? Kdy problém Poutníků poprvé získává příchuť tragična, kdy se zrodil a od úst k ústům rozlétl pichlavě opovržlivý pojem „Sikorského syndrom“? Kdy zavládl komplex nezřízeného strachu před možným vpádem tajemné poutnické civilizace? I to je pravda. A je to mnohem blíž k jádru věci. Jenže já tehdy ještě nebyl šéfem oddělení pro mimořádné události a ani samo oddělení ještě zdaleka neexistovalo. Navíc nepíši dějiny fenoménu Poutníci.

Pro mne osobně všechno začalo v květnu třiadevadesátého, kdy jsem podobně jako všichni ostatní vedoucí oddělení mimořádných událostí ve všech sektorech Komkonu-2 obdržel informát o případu na Tisse.