Nakolik je mi známo, mí kolegové v ostatních sektorech přijali zmíněný informát jako vcelku vágní mimořádnou událost, nevysvětlenou mimořádnou událost, jaké se v prostorách Periférie odehrávají jako na běžícím pásu. Všichni zůstali živi a zdrávi. Další asanační práce v oblasti, kde k MU došlo, nebyly nevyhnutelné, tím spíš, že nebyly nevyhnutelné ani před ní. Zájemci o rozluštění celé záhady se nenašli. Oblast MU byla evakuována. MU byla zaprotokolována a řádně archivována.

Jenže já, já byl odchovancem nebožtíka Sikorského! Dokud žil, často jsem s ním v duchu i docela otevřeně polemizoval, zejména když se řeč stočila na možné ohrožení lidstva zvenčí. Ovšem jedna jeho teze se vyvracela těžko, a já ji upřímně řečeno ani vyvracet nechtěl: „Jsme pracovníci Komkonu-2. Je nám dovoleno vysloužit si pověst polovzdělanců, mystiků a pověrčivých zabedněnců. Jediné, co nám dovoleno není, je podceňovat nebezpečí. A pokud v domě náhle ucítíme pach síry, jsme prostě povinni předpokládat, že někde nablízku se potuluje čert, a podniknout veškeré nezbytné kroky až po zorganizování výroby svěcené vody v průmyslovém měřítku.“ A tak sotva jsem zaslechl, že postava v bílém řeční jménem Poutníků, ovanul mi chřípí smrad škvířící se síry a já se ošil jako stará dělostřelecká kobyla při břeskném trylku polnice.

Rozeslal jsem příslušné dotazy po příslušných kanálech. Bez zvláštního údivu jsem zjistil, že v lexikonu instrukcí, pokynů a organizačních výhledů našeho ctihodného Komkonu-2 se slovo Poutník vůbec nevyskytuje. Dostalo se mi přijetí u našich vrcholných instancí a tady — tentokrát už bez sebemenšího údivu — jsem se přesvědčil, že viděno očima těch vůbec nejodpovědnějších představitelů je problém progresorské činnosti Poutníků v soustavě lidstva málem passé, něco jako úspěšně vymýcená dětská choroba. Jako by tragédie Lva Abalkina a Rudolfa Sikorského jakýmsi nevysvětlitelným způsobem stavěla Poutníky navždy mimo jakékoli podezření.