Detaily už dnes nemohu sloužit, jen mi maně táhne myslí, že dva členové skupiny se pokusili o sebevraždu a nakonec uprchli do pouště — v zoufalství z beznadějnosti a absolutní bezvýchodnosti další existence. Zato velitel skupiny se projevil jako tvrdý chlap. Zaťal zuby a přinutil se žít dál — jako kdyby lidstvo nevyhynulo, jako by jen on sám havaroval tak spolehlivě, že je od rodné planety odříznut navždy. Později vyprávěl, že čtrnáctý den tohoto šíleného bytí ho poctil návštěvou kdosi v bílém a oznámil mu, že on, tedy velitel, se ctí obstál v prvním kole zkoušek a tímto se stává kandidátem na příslušnost v komunitě Poutníků. O den později na náhorní plošině přistál havarijní člun z mateřské orbitální lodi a atmosféra supermezní situace rychle vyprchala. Oba uprchlíky se v poušti podařilo bez větších problémů najít, všichni si uchovali zdravý rozum a i jinak nikdo nedošel žádné zvláštní újmy. Svědectví těch tří se kryla do nejmenších podrobností. Všichni tři například stejně reprodukovali výslovnost automatu, který údajně vysílal osudnou zprávu. Subjektivně celý zážitek vnímali jako impozantní, nezvykle věrohodnou divadelní inscenaci, jejímiž jednajícími postavami se nenadále a proti své vůli stali. Hloubková mentoskopie tento jejich subjektivní dojem potvrdila, a dokonce ukázala, že hluboko v podvědomí nikdo z nich nepochyboval, že celá situace je jen skvěle naaranžovaný přelud.