Existuje jedna kletba. Říká se: Zajímavé časy na vás.

Jsme tam, kde bohové hrají hry se životy lidí, na šachovnici, která v jednom a témže okamžiku představuje jednoduchý herní plán a celý svět.

A Osud vždycky vyhrává.

Osud vždycky vyhrává. Většina bohů vrhá kostky, ale Osud hraje šachy, a teprve když už je pozdě, zjistíte, že celou tu dobu používá dvě královny.

Osud vyhrává. Alespoň tak se to říká. Ať se stane cokoli, když je po všem, říkají, že to musel být Osud

Bohové na sebe mohou vzít jakoukoliv podobu, ale jedinou věc změnit nedokáží — své oči, které odhalují jejich vlastní vzhled. Oči Osudu, to vlastně ani oči nejsou — jen temné otvory do nekonečna, v nichž je vidět jasné tečky, které by mohly být hvězdami, nebo — a tady jsme zase u toho — něčím docela jiným.

Zamrkal, usmál se na spoluhráče tím mazaným úsměvem, jakým se vítězové usmívají těsně předtím, než se stanou vítězi, a řekl:

„Obviňuji nejvyššího kněze Zeleného roucha, a to v knihovně a dvouruční sekerou!“

A vyhrál.

Obdařil své společníky zářivým úsměvem.

„Takové vítěfe nemá nikdo vád,“ procedil krokodýlí bůh Offler mezi přerostlými tesáky.

„Jak se zdá, tak jsem sobě dnes přál,“ liboval si Osud. „Dáme si další partičku? Něco jiného?“

Bohové pokrčili rameny.

„Šílené panovníky?“ vnucoval se Osud. „Milence pronásledované osudem?“

„Mám dojem, že od téhle verze jsme ztratili pravidla,“ prohlásil náčelník bohů Slepý Io.

„Námořníky ztroskotané v bouři?“

„Stejně vždycky vyhraješ,“ ušklíbl se Io.

„Záplavy a sucha? Ta je přece jednoduchá!“

Na herní stůl padl stín. Bohové vzhlédli.

„Ach,“ naklonil Osud hlavu ke straně.

„Začněme hru,“ řekla Dáma.

Vždycky docházelo k dohadům a sporům o to, zda tahle nově příchozí je vůbec bohyně.