Každopádně, jejím uctíváním se nikdo nikdy nikam nedostal a měla sklony objevovat se především ve chvílích, kdy byla nejméně očekávána. Jako například teď. Lidé, kteří v ni věřili, málokdy přežívali. Každý chrám zbudovaný na její počest byl dříve či později zasažen bleskem. Bylo bezpečnější žonglovat sekerami na napjatém laně než vzpomenut její jméno. Mohli bychom říci, že byla něco jako barmanka v salonu U poslední naděje.

Všeobecně se o ní mluvilo jako o Dámě a její oči byly zelené. Ne tak zelené, jak jsou zelené lidské oči, ale zářivě smaragdové, od koutku ke koutku. Říkalo se, že je to její oblíbená barva.

„Ach,“ opakoval Osud. „A jakou hru to budeme hrát?“

Sedla si proti němu. Ostatní bohové po sobě vrhali kradmé pohledy. Tohle začínalo vypadat zajímavě. Ti dva byli dávní nepřátelé.

„Co takhle…“ odmlčela se, „…Mocné říše?“

„Pf, tak tu opvavdu nefnáfím,“ přerušil náhlé ticho Offler. „Tam vvdycky nakonec ffichni vemvou.“

„Ano,“ přikývl pomalu Osud. „Myslím, že tam skutečně všichni nakonec zemřou.“ Kývl na Dámu a hlasem profesionálního hráče řekl: „Takže hrdinové na start? Pád šlechtických domů? Osudy národů visící na vlásku?“

„Právě tak,“ přikývla.

„Hmm, výborně.“ Osud mávl rukou nad herní plochou. Objevila se Zeměplocha.

„Kde budeme hrát?“ zeptal se.

„Na Vyvažovacím světadílu,“ odpověděla bez zaváhání. „Kde spolu už celá staletí bojuje pět vznešených rodů.“

„Skutečně? A které rody to jsou?“ zajímal se Slepý Io. Jednotliví lidé ho většinou nezajímali. On dohlížel na blesky, hromy a bouře všeobecně, takže z jeho pohledu bylo jediným smyslem existence člověka být promočen, nebo — v některých případech — ugrilován.

„Jsou to Hongové, Sungové, Tangové, McSweeneyové a Fangové.“

„Tyhle? Nevěděl jsem, že ty rody jsou vznešené,“ zabručel Io.