„…mák…“ opakoval Výsměšek.

„A nechtěl byste si udělat hezkou dovolenou?“ nadhodil Patricij s náznakem naděje v hlase.

„Já? Ne. Nesnáším cizí kuchyni,“ odpověděl Výsměšek spěšně. Znovu spíš pro sebe opakoval: „Mák…“

„Jak se zdá, to slovo vás upoutalo,“ podíval se na něj Vetinari.

„Takhle napsané už jsem to někde viděl,“ prohlásil Výsměšek. „Ale teď si nemůžu vzpomenout kde.“

„Jsem si jistý, že na to přijdete. A že dokážete poslat Velkého mága, nebo jak se to píše, do Achátové říše tak, aby tam byl nejpozději kolem odpolední svačiny.“

Výsměškovi poklesla brada.

„Deset tisíc kilometrů? Pomocí magie? Víte, jak je to komplikované?“

„Přiznávám, že jsem v tomto směru velký ignorant,“ usmál se lord Vetinari.

„Kromě toho,“ pokračoval Výsměšek, „vždyť tam žijí samí… cizinci. Myslím si navíc, že jistě mají dost svých vlastních mágů.“

„To skutečně nevím.“

„A my nevíme, proč chtějí Velkého mága?“

„Ne. Ale jsem si jistý, že najdete někoho, koho byste mohl postrádat. Vždyť je vás tam na univerzitě takové množství.“

„No, víte, říkám si, že by v tom všem mohlo být nějaký velmi ošklivý háček,“ přemýšlel nahlas Výsměšek. Z nějakého důvodu se mu v duchu vybavila děkanova tvář a on se rozveselil.

„Možná že by jim skutečně stačil velký mág, co myslíte?“

„To nechám úplně na vás. Ale byl bych rád, kdybych mohl večer odeslat zprávu, že Velký mág je na cestě. Pak na to můžeme v klidu zapomenout.“

„Chápete samozřejmě, že bude velmi obtížné vrátit pak toho člověka zpět,“ řekl Výsměšek. Znovu si vzpomněl na děkana. „Prakticky nemožné,“ dodal z nepochopitelného důvodu evidentně šťastným hlasem. „Odhaduji, že to budeme neúspěšně zkoušet celé měsíce. Určitě vyzkoušíme všechno, co bude v našich silách, ale štěstí nám nebude přát. Hrom do toho.“