„No, mně ale opravdu připadá jako nějaký zatracený albatros,“ potřásl hlavou. „A vy jste právě řekl, že je. Já jsem řekl, jestli to není —“

Patricij popuzeně zamával rukou. „Když z toho vynecháme to ornitologické hledisko,“ řekl, „je důležité, že ten pták přinesl ve váčku na zprávy tenhle kus papíru —“

„Vy myslíte, že neměl tenhle kus papíru?“ ujišťoval se Výsměšek, který se snažil dostat do obrazu.

„Ach, ano. Samozřejmě, přesně to jsem myslel. A tohle to není ono. Podívejte.“

Podal arcikancléři nevelký obdélník papíru. „Vypadá to jako nějaké obrázky,“ zabručel Výsměšek.

„To jsou piktogramy Acháťanů,“ řekl Patricij.

„Chtěl jste říci, že to nejsou agateánské piktogramy.“

„Jistě, jistě, samozřejmě,“ povzdechl si Patricij. „Vidím, že se skutečně vyznáte v běžném diplomatickém styku. A teď bych vás prosil… o váš názor.“

„No, vypadá to jako cákanec, cákanec, cákanec, cákanec, mák,“ zamyslel se Výsměšek.

„A z toho usuzujete…?“

„Že se dal na malování, protože neuměl pořádně psát? Tedy ten, co to napsal? Tedy ten, co to namaloval, jsem chtěl říci?“

„Nevím, kdo to napsal. Velkovezír nám občas posílal nějaké zprávy, ale pokud vím, tak tam došlo v posledních letech k nějakým zmatkům. A všimněte si, že je to bez podpisu. Jenže, bohužel, nemohu to tak docela ignorovat.“

„Mák, mák,“ bručel si Výsměšek se svraštělým čelem.

„Ten piktogram znamená: Pošlete nám okamžitě Velkého…“ řekl lord Vetinari.

„…máka…“ doplnil Výsměšek spíš pro sebe a zamyšleně ťukal prstem na papír.

Patricij hodil albatrosovi ančovičku a pták ji zhltl.

„Říše má milion mužů ve zbrani,“ řekl. „Naštěstí zatím tamním vládcům vyhovovalo předstírat, že všude za jejími hranicemi se rozkládají bezcenné pustiny obydlené jen upíry a duchy. Obvykle se o naše záležitosti ani v nejmenším nezajímali. A to bylo naše štěstí, protože jsou jak lstiví, tak bohatí a mocní. Upřímně se vám přiznám, že jsem se v duchu těšil myšlenkou, že už na nás úplně zapomněli. A teď tohle. Doufal jsem, že tam prostě pošleme tu zmíněnou osobu a zapomeneme na to.“