Z toho vyplývá, že jestliže jsou jejich okraje nekonečně dlouhé, pak musí být křídla, logicky, nekonečně velká.

Samozřejmě že vypadají na motýlí křídla velká právě akorát, ale to jen proto, že lidské bytosti vždycky dávaly přednost vžitému přesvědčení před logikou.

Motýl kvantového počasí (Papilio tempestae) je nedefinovatelné žluté barvy, i když vzor á la mandelbrot

Dalo by se předpokládat, že to původně začalo jako nezbytnost nutná k přežití druhu, protože i výjimečně hladového ptáka odpudí ošklivé, přesně mířené tornádo

Je to motýl bouří.

A teď zamává křídly…

A tohle je Zeměplocha, která se pohybuje vesmírem na krunýři obrovské želvy.

Tak se ovšem během svého vývoje pohybuje vesmírem hodně světů, alespoň nějaký čas. Je to zřejmě kosmologický názor který, jak se zdá, je lidský mozek naprogramovaný přijmout za své.

Proces je vždy stejný. Na stepích i savanách, ve vlhkých pralesech i v tiché rudé poušti, v močálech i rákosem porostlých blatech, přesně řečeno na každém místě, kde se z plovoucího kmene vrhne něco s hlasitým „šplouch“ do vody ve chvíli, kdy se přiblížíte. Tam všude se odehrály v jistých okamžicích, klíčových pro rozvoj kmenové mytologie, variace na následující rozhovor:

„Viděls?“

„Co?“

„No, jak to skočilo z toho kmene a udělalo to ‚šplouch‘ do vody!“

„Udělalo? A co má jako být?“

„No, řekl bych… já myslím… hele, já si myslím, že něco takovýho nese na zádech celej svět.“

Okamžik ticha, během nějž je tato odvážná astrofyzikální hypotéza zvažována, a pak…

„Myslíš celej svět?“

„No jasně, když myslím něco takovýho, tak myslím něco takovýho, ale strašně obrovskýho.“