„To by fakt muselo bejt hrozně veliký.“

„Aspoň jako… teda fakticky jako hrom.“

„Je to sranda, ale docela si dovedu představit, co myslíš.“

„Dává to smysl, že jo?“

„To jo. Akorát…“

„Co?“

„No, akorát doufám, že to nikdy neudělá ‚šplouch‘.“

Ale tohle je Zeměplocha, která necestuje jen na zádech želvy, ale ještě navíc na hřbetech čtyř slonů, na nichž se obrovský kotouč tohoto světa pomalu otáčí

Támhle, zhruba na poloviční cestě mezi Středem a Okrajem, je Kruhové moře. Okolo něj pak ony země, které podle historie tvoří Civilizovaný svět, to je svět, který si může dovolit vydržovat historiky; Efebe, Tsort, Omnia, Klač a nedbale rozvalený městský státeček Ankh-Morpork.

Tenhle příběh ale začíná jinde, v místě, kde se rozkládá modrá laguna, na níž se pod slunečnou oblohou tiše kolébá vor, na kterém leží muž. Hlavu má položenou na rukou. Je šťastný — v jeho případě je to duševní stav tak vzácný, že už ani nepamatuje, kdy ho zažil naposled. Píská si jednoduchou veselou písničku a máchá si nohy v křišťálově čisté vodě.

Chodidla ve vodě jsou růžová a jejich deset prstů vypadá jako malá prasátka.

Z pohledu žraloka, který se právě vynořil za korálovým útesem, vypadají jako oběd, svačina i obě večeře.

Byla to, jako ostatně vždycky, záležitost protokolu. Nebo diskrétnosti. Nebo pečlivě volené etikety. A určitě alkoholu. Nebo alespoň iluzí alkoholem vyvolaných.

Lord Vetinari, svrchovaný vládce Ankh-Morporku, si mohl — teoreticky — poslat pro arcikancléře Neviditelné univerzity, a kdyby ho tento neposlechl, mohl ho dát — teoreticky — za trest popravit.

Na druhé straně Vzoromil Výsměšek jako hlava nejproslulejší školy mágů dal velmi uctivým, ale rozhodným způsobem jasně najevo, že on by mohl Patricije proměnit v malého obojživelníka a sám pak pobíhat po místnosti v okovaných botách.