Nicméně zbývalo ještě víc než polovina tisíciletí, třicet generací, jež ještě budou žít a umírat na Zemi stejně jako jejich předkové před nimi, zmůže ještě mnoho. Když už vůbec nic jiného, mohly by uchránit veškeré vědění a největší výtvory lidského umění.

Dokonce na samém úsvitu kosmického věku nesly první automatické sondy opouštějící Sluneční soustavu ukázky hudby, vzkazy a vyobrazení pro případ, že by se někdy setkaly s jinými obyvateli vesmíru. A třebaže se ve vlastní Galaxii nezjistila sebenepatrnější stopa po cizích civilizacích, dokonce i ti nejzavilejší pesimisté věřili, že kdesi na některém z miliard jiných vesmírných ostrůvků, rozprostírajících se tak daleko, kam až dohlédly nejmocnější teleskopy, se musí objevit inteligentní život.

Po celá staletí se řinul proud lidského vědění a kultury, terabyt za terabytem, směrem k Mlhovině Andromedy a k jejím vzdálenějším sousedům. Nikdo se samozřejmě nikdy nedozví, zda signály dospěly na místo určení — a pokud došly, zda se je podařilo rozluštit. Avšak skrývala se za tím stejná motivace, jakou pociťuje většina lidí, byl to impuls zanechat po sobě jakýsi poslední vzkaz — nějaké znamení upozorňující: Všiml sis? I já jsem kdysi žil!

Okolo roku 3000 byli astronomové přesvědčeni, že jejich gigantické teleskopy na oběžné dráze kolem Země odhalily všechny planetární soustavy do vzdálenosti pěti set světelných roků od Slunce. Objevili tucty planet velikých přibližně jako Země a některé z těch bližších zhruba zmapovali. Několik planet mělo atmosféru vykazující nepochybné známky života, abnormálně vysoké procento kyslíku. Byla rozumná šance, že by tam lidé mohli přežít — kdyby je dosáhli.

Lidstvo nemohlo, avšak člověk ano.

První osidlovací lodi byly primitivní, přestože se přiblížily k tehdejším vrcholům techniky. S pohonným systémem dostupným v roce 2500 mohly dospět do nejbližší planetární soustavy za dvě stě let. Nesly vzácný náklad zmrazených embryí.