„Tohle je ten nejmenší z našich problémů, klidně si můžeme počkat, až doopravdy nastane. Brante — mohl bys jet trošku pomaleji? Ráda bych se tam dostala živá.“

Na dobře známé silnici byla jejich současná rychlost naprosto bezpečná, avšak Brant poslušně zpomalil na čtyřicet mil. Byl by rád věděl, jestli se primátorka snaží střetnutí oddálit, byla to děsivá odpovědnost střetnout se s teprve druhou kosmickou lodí z cizího světa v dějinách planety. Bude je sledovat celá Thalassa.

„Do Krakana!“ zaklel kdosi na zadním sedadle. „Vzal s sebou někdo fotoaparát?“

„Na návrat už je pozdě,“ odvětil rada Simmons. „Kromě toho ještě bude spousta času na fotografování. Nepředpokládám, že zase odstartují hned nato, co nám řeknou nazdar!“

V jeho hlase se objevil mírně hysterický přídech a Brant mu to mohl stěží zazlívat. Kdo dokázal říct, co je očekává hned za vrcholkem následujícího kopce?

„Podám vám zprávu okamžitě, jakmile budu mít co říct, pane prezidente.“ Primátorka Waldronová hovořila do radiotelefonu v autě. Brant začátek rozhovoru vůbec nepostřehl, propadl se příliš hluboko mezi své vzdušné zámky. Poprvé v životě litoval, že se s historií neseznámil hlouběji.

Samozřejmě základní fakta znal bezpečně, ta patřila k výchově každého dítěte na Thalasse. Věděl, že jak staletí plynula, diagnóza astronomů se stávala stále důvěryhodnější, datum jejich předpovědí stále přesnější. Roku 3600, plus minus sedmdesát pět let, se Slunce promění v novu. V nijak zvlášť pozoruhodnou, jenže dost velikou, aby…

Jeden starý filozof kdysi poznamenal, že lidské mysli se báječně uleví, když se člověk dozví, že ho ráno pověsí. Cosi na tenhle způsob se stalo s celým lidským plemenem v závěrečných rocích čtvrtého tisíciletí. Jestliže však přece jen nastal krátký okamžik, kdy lidská civilizace konečně stála tváří v tvář pravdě jak s rezignací, tak i s odhodláním, bylo to oné prosincové půlnoci, kdy rok 2999 přecházel do roku 3000. Nikdo, kdo viděl, jak se objevuje první trojka, nemohl se zbavit vědomí, že se nikdy nepromění ve čtyřku.