„Co je tohle?“ naléhavě zašeptal rada Simmons.

„Stop!“ poručila primátorka. „Vypni motor, Brante.“ Natáhla ruku po vestavěném mikrofonu.

„Primátorka Waldronová. Jsme u značky sedmého kilometru. Před námi je jakési světlo — vidíme ho mezi stromy — pokud můžu odhadnout, je přesně na Místě prvního přistání. Slyšet není nic. Teď vyrážíme dál.“

Brant nevyčkal na rozkaz a jemně posunul rychlostní páku kupředu. Tohle byla druhá nejvíc vzrušující záležitost, jaká se mu přihodila za celý jeho život, hned po hurikánu v roce 9, který ho přepadl venku.

Tehdy to přece jen bylo víc než jenom vzrušující, byl rád, že vyvázl živý. Teď se tu možná také skrývalo nebezpečí, ale doopravdy tomu nevěřil. Copak by se roboti mohli chovat nepřátelsky? Jistě neexistovalo nic, co by snad příchozí z jiné planety mohli po Thalasse chtít, s výjimkou informací a přátelství…

„Víte,“ ozval se rada Simmons, „měl jsem na tu věc dobrý výhled, než se schovala za stromy a jsem si jistý, že to je jakýsi druh letadla. Osidlovací lodě nikdy nemívaly křídla ani aerodynamické tvary, samozřejmě. A bylo to velice malé.“

„Ať už je to cokoli,“ řekl Brant, „dozvíme se to za pět minut. Podívejte na to světlo — klesá do Pozemského parku — na předpokládané místo. Neměli bychom auto nechat stát a dojít zbytek cesty pěšky?“

Pozemský park byl pečlivě udržovaný travnatý ovál na východní straně Místa prvního přistání a nyní ho před jejich zraky skrýval černý, jako přízrak se rýsující sloup Mateřské lodi, nejstarší a nejuctívanější pomník na celé planetě. Přes kontury dosud bezvadně zachovalého válce se přelévala záplava světla, zcela zjevně z jediného silného zdroje.

„Zastav těsně předtím, než dojedeš k lodi,“ poručila primátorka. „Tam vystoupíme a omrkneme to kolem. Zhasni světla, aby nás nezpozorovali, dokud to nebudeme chtít.“