„Oni nebo to?“ zeptal se jeden z cestujících trochu hystericky. Všichni ho ignorovali.

Automobil zastavil v obrovitém stínu vrhaném lodí a Brant jej otočil o sto osmdesát stupů.

„Jenom pro případ, že bychom se museli dát na rychlý ústup,“ vysvětlil napůl vážně a napůl uličnicky, stále ještě nemohl uvěřit, že jim hrozí skutečné nebezpečí. Doopravdy, prožíval chvíle, kdy si přál vědět, jestli se to všechno děje ve skutečnosti. Možná spal a byl to pouze živý sen.

Potichu vystoupili z auta a kráčeli k lodi, pak ji obešli a dospěli k ostře se rýsující světelné stěně. Brant si zaclonil oči, vystrčil hlavu zpoza trupu lodi a přimhouřil je před září.

Rada Simmons měl naprostou pravdu. Byl to jakýsi druh letadla — nebo raketoplánu, — a to typ velice malý. Mohli snad Seveřané…? Ne, to bylo absurdní. Na omezené rozloze Tří ostrovů se nedal předpokládat žádný užitek z takového stroje a jeho výroba se sotva mohla utajit.

Byl tvarovaný jako tupá špička šípu a musel přistávat vertikálně, neboť nezanechal na trávě v okolí žádné stopy. Světlo prýštilo z jediného zdroje v kabině proudnicového tvaru umístěné na hřbetě a přímo nad ním se střídavě rozsvěcel a zhasínal malý rudý majáček. Celkově to byl konejšivě — opravdu k úplnému zklamání — obyčejný stroj. Takový, že bylo nemyslitelné, aby cestoval tucet světelných roků od nejbližší známé kolonie.

Náhle hlavní světlo pohaslo a malá skupinka pozorovatelů zůstala na okamžik oslepená. Když se Brant na tmu adaptoval, spatřil, že v přední části stroje jsou okna, slaboučce svítící vnitřním osvětlením. No tohle — letadlo vypadalo skoro jako pilotované lidskou posádkou a ne roboty, jak to všichni považovali za samozřejmé!

Primátorka Waldronová dospěla k přesně stejnému překvapivému závěru.

„Tohle není automatická sonda — jsou v tom lidé! Nesmíme mařit čas. Posviť na mě baterkou, Brante, aby nás uviděli.“

„Helgo!“ protestoval rada Simmons.