„Dopluli jsme v pořádku?“

„Samozřejmě — jinak bys spal pořád. Všechno jede podle plánu. Loď nás začala probouzet před měsícem — teď jsme na oběžné dráze okolo Thalassy. Opravářské čety překontrolovaly všechny systémy; teď je na tobě, abys taky odvedl nějakou práci. A máme pro tebe malé překvapení.“

„Příjemné, doufám.“

„My taky. Od téhle chvíle za dvě hodiny podává kapitán Bey instruktáž ve velké zasedačce. Pokud bys zatím ještě nechtěl vstát, můžeš ji sledovat odsud.“

„Půjdu do sálu, rád se dostanu mezi lidi. Ale mohl bych nejdřív posnídat? Už je to strašně dlouho…“

Kapitán Sirdar Bey vypadal unaveně, ale spokojeně, když přivítal patnáct mužů a žen, které právě oživili, a představil je těm třiceti, kteří v současné době tvořili směny A a B. Směna C měla podle lodních řádů spát — ale úplně vzadu v sále se ukrývalo několik postav a předstíralo, že sem nikdy nevstoupily.

„Jsem velice rád, že jste se k nám připojili,“ řekl nově příchozím. „Je to příjemné, když člověk kolem sebe vidí několik nových tváří. A ještě lepší je pozorovat planetu a vědět, že naše loď splnila plán cesty za prvních dvě stě roků bez závažnějších anomálii. Tady je Thalassa, přesně podle programu.“

Všichni se obrátili k obrazovce pokrývající větší část stěny. Hodně plochy patřilo údajům a informacím o stavu lodních systémů, avšak největší díl se mohl proměnit v okno vyhlížející do vesmíru. Zcela je vyplňoval omračující, nádherný obraz modrobílé koule, téměř úplně osvětlené. Všichni v místnosti pravděpodobně postřehli její srdcervoucí podobu se Zemí, pozorovanou z místa vysoko nad Tichým oceánem — samá voda, jenom několik osamělých kousků pevniny.