Dokonce ještě než otevřel oči, Loren věděl naprosto přesně, kde se nachází, a docela ho to překvapilo. Po spánku dlouhém dvě stě roků by považoval za pochopitelné, kdyby byl trochu zmatený, avšak připadlo mu to jako včera, co udělal poslední záznam do lodního deníku. Pokud si vzpomínal, nezdál se mu ani jediný sen. Byl za to vděčný.

Stále ještě se zavřenýma očima se postupně soustřeďoval na jednotlivé zdroje svých počitků. Zaslechl měkké brumlání hlasů, docela uklidňující. Ozývalo se důvěrně známé naříkání ventilátorů a cítil sotva znatelné proudění vzduchu, nesoucí okolo jeho tváře závan příjemného pachu antiseptického prostředku.

Jediný pocit, který mu scházel, byla váha vlastního těla. Bez námahy zvedl pravou paži; zůstala plavat ve vzduchu a očekávala jeho další rozkaz.

„Zdravím vás, pane Lorensone,“ pronesl vesele ohlušující hlas. „Takže jste se uráčil zas se mezi nás vrátit. Jak se cítíte?“

Loren konečně otevřel oči a pokusil se je zaostřit na rozmazanou postavu, vznášející se u jeho postele.

„Buď zdráv… doktore. Mám se dobře. A mám hlad.“

„To je vždy dobré znamení. Můžeš se obléci — ještě chvíli nedělej příliš prudké pohyby. A jestli si budeš chtít nechat ty vousy, to si můžeš rozhodnout později.“

Loren namířil ruku, stále ještě plovoucí ve vzduchu, proti svojí bradě, překvapily ho rozměry strniska, které tam našel. Podobně jako většina mužů se nerozhodl pro trvalé odstranění vousů — na tohle téma se už sepsaly celé stohy psychologických pojednání. Možná právě nastal čas, aby se rozmyslel a udělal to. Pobavilo ho, že se nechal takovou trivialitou odpoutat od důležitějších myšlenek, a dokonce v takovou chvíli.