V natolik koncentrovaném společenství zjevně nepotřebují příliš rozsáhlou leteckou dopravu a mají solidní systém silnic. Jenže stále nejsme schopni odhalit žádné telekomunikační prostředky. A taky žádné družice — dokonce ani meteorologické, ačkoli byste si řekli, že je měli zapotřebí… ačkoli třeba ne, poněvadž jejich lodi se nikdy nevzdálí z dohledu pobřeží.

Tady prostě není jiná pevnina, kam by se dalo plout, samozřejmě.

Takže teď jsme tady. Je to zajímavá situace — a velice příjemné překvapení. Alespoň doufám, že bude. A nyní, jsou nějaké dotazy? Ano, Lorensone?“

„Pokoušeli jsme se s nimi navázat kontakt, pane kapitáne?“

„Zatím ne, domnívali jsme se, že to není radno, dokud nepoznáme přesně úroveň jejich civilizace. Ať podnikneme cokoli, může to být značný šok.“

„Vědí, že jsme tady?“

„Pravděpodobně ne.“

„Ale jistě — naše motory — něco takového museli zpozorovat!“

Bylo to opodstatněné tvrzení, poněvadž kvantový tryskový motor při plném výkonu byl jednou z nejdramatičtějších podívaných, v nichž měl kdy člověk prsty. Zářil jako atomová bomba, jenomže mnohem delší dobu — měsíce namísto milisekund.

„Možná, ale pochybuji o tom. Když jsme prováděli hlavní část brzdného manévru, byli jsme na opačné straně od slunce. V jeho světle by nás neviděli.“

Potom kdosi položil otázku, kterou měli na jazyku všichni. „Pane kapitáne, jak to ovlivní naši výpravu?“

Sirdar Bey zamyšleně pohlédl na tazatele.

„V tomhle stadiu se ještě nedá říct. Několik set tisíc jiných lidských bytostí — nebo kolik jejich populace čítá — nám může hodně usnadnit. Nebo přinejmenším podstatně zpříjemnit. Na druhé straně, jestli jim nepadneme do oka…“

Výmluvně pokrčil rameny.

„Právě se mi vybavila rada, kterou dával starý zkušený cestovatel jednomu ze svých kolegů. Jestliže předpokládáš, že se k tobě budou domorodci chovat přátelsky, pak se to obvykle stane. A vice versa.