Jen stěží se dalo uvěřit, že je skutečně a nepopiratelně probuzený a život že začíná znovu.

Korvetní kapitán Loren Lorenson chápal, že nikdy nemůže zcela uniknout z dosahu tragédie, jež vrhla stín na život více než čtyřiceti generací a která dospěla k vrcholu právě v jeho době. V průběhu jeho prvního nového dne ho pronásledoval neustálý strach. Ani slibná tvář a záhadnost nádherné planety zalité oceánem, která visela tam dole pod Magellanem, nemohla potlačit obavy: Jaké sny na mě sestoupí, až zavřu večer oči a poprvé za dvě stě roků se ponořím do skutečného spánku?

Stal se svědkem událostí, na něž nikdo nikdy nezapomene a které budou děsit lidstvo až do konce jeho dní. Lodním dalekohledem pozoroval zánik Sluneční soustavy. Spatřil na vlastní oči, jak po miliardě roků znovu vybuchly sopky na Marsu, jak se náhle obnažila Venuše, když její atmosféra vyvála do vesmíru okamžik předtím, než planeta sama propadla zkáze, viděl explodovat obří plynové planety v do běla rozžhavených kotoučích ohně. Avšak tohle všechno bylo jenom nedůležité, bezvýznamné divadlo ve srovnání s pohledem na tragédii Země.

I tu sledoval přes čočky kamer, které přetrvaly o několik málo minut déle než obětující se lidé, kteří zasvětili poslední chvíle svého života tomu, aby kamery vedli. Viděl…

…egyptské pyramidy žhoucí temně rudou září okamžik předtím, než se zřítily do jezer roztaveného kamene…