…dno Atlantiku, vyprahlá skaliska ostře vystupující v těch několika vteřinách, než se znovu ponořila pod hladinu lávy, tryskající z vulkánů středooceánského driftu…

…Měsíc vycházející nad hořící brazilské pralesy a zářící nyní téměř stejně mocně jako Slunce před svým posledním západem, do něhož zbývalo sotva několik minut…

…celý kontinent Antarktidy, který se náhle vynořil ze svého hrobu, když odtála kilometry silná vrstva prastarého ledu… …mohutný ústřední oblouk Gibraltarského mostu, tavící se, zatímco se žhavým vzduchem propadal dolů…

V tomhle posledním století děsily Zemi přízraky — nikoli přízraky mrtvých ale těch, kteří se už nikdy nenarodí. Neboť pět set let se porodnost udržovala na takové úrovni, aby se lidská populace postupně snížila na několik málo miliónů, až neodvratně přijde konec. Celá města — a dokonce celé země — opustili obyvatelé v těch dobách, kdy zdecimované lidstvo očekávalo událost, jež završí Dějiny.

Byla to doba prapodivných paradoxů, divokých výkyvů mezi zoufalstvím a horečnatou rozjařeností. Mnozí samozřejmě hledali zapomnění pomocí tradičních způsobů — drog, sexu a riskantních sportů, včetně čehosi, co byly opravdické miniaturní války, bojované pod dohledem rozhodčího a smluvenými zbraněmi. Stejně populární bylo i ohromné spektrum elektronické katarze, od nejrozmanitějších videoher přes seriály, do nichž se divák mohl přímo zapojit, až po přímou stimulaci mozkových center rozkoše.

Protože teď už nebyl žádný důvod brát ohledy na budoucnost této planety, mohly se s klidným svědomím vyždímat do dna všechny pozemské zdroje a promrhat bohatství nahromaděné v průběhu věků. Podle názvosloví materiálního světa všichni byli milionáři, bohatší než jejich předkové, ovoce jejichž dřiny sklidili, ve svých nejdivočejších snech. Sami si říkali s trpkou ironií, ačkoli ne bez určité pýchy, Vládci posledních dní.