Mirissa poznala dokonce ještě dřív, než člun proplul mezi pobřežními útesy, že je Brant nazlobený. Prkenné držení těla, jak stál u kormidelního kola — už sám fakt, že neponechal závěr plavby v šikovných Kumarových rukou — tohle všechno ukazovalo, že ho cosi vyvedlo z míry.

Opustila stín palem a zvolna kráčela po pláži, v mokrém písku jí vázly nohy. Když dospěla až k vodě, Kumar už svinul plachtu. Její maličký bratříček — teď už skoro stejně vysoký jako ona sama, s vypracovanými svaly — na ni vesele zamával. Jak často si přávala, aby se na Branta přenesla Kumarova bezstarostná, dobrácká nátura, díky níž jím nemohly otřást žádné těžké chvíle…

Brant nevyčkal, až člun najede na písek, ale skočil do vody, i když tu bylo ještě po pás hluboko, pohněvaně mířil k ní a cákal přitom na všechny strany. Držel kus zkrouceného kovu ověnčený přervanými dráty a zdvihl jej tak, aby si ho mohla dobře prohlédnout.

„Podívej!“ vykřikoval. „Už zas to udělali!“ Volnou rukou mával směrem k severnímu obzoru. „Tentokrát nedopustím, aby jim to prošlo tak hladce! A primátorka ať si k sakru říká, co se jí líbí!“

Mirissa ustoupila stranou a malý katamarán, připomínající jakousi pravěkou obludu při prvním útoku proti pevnině se zvolna vydrápal pomocí bočních otáčivých válců na pláž. Jakmile se dostal nad čáru přílivu, Kumar zastavil motor a seskočil, aby se připojil ke svému ještě rozvášněnému kapitánovi.