„Pořád Brantovi tvrdím,“ řekl, „že se to určitě stalo nešťastnou náhodou — možná to zavinila vlečená kotva. Proč by nakonec měli Seveřané provést něco takového úmyslně?“

„Tak já ti to povím,“ odsekl Brant. „Protože jsou moc líní, než aby si vyvinuli vlastní technické prostředky. Protože mají strach, abychom nenachytali příliš mnoho ryb. Protože…“

Postřehl, že se ostatní na něho kření, a odhodil klubko přetrhaných drátů před sebe. Kumar rotující předmět bez námahy zachytil.

„Kromě toho — i kdyby to byla jenom nešťastná náhoda, tady vůbec nemají co kotvit. Tahle oblast je přece na mapě jasně vyznačená: ZÁKAZ PLAVBY — VÝZKUMNÝ PROJEKT. A proto podám stížnost.“

Brantovi se postupně vrátilo dobré rozpoloženi, dokonce i jeho nejzuřivější záchvaty zlosti zřídkakdy přetrvaly déle než pár minut. Aby ho udržela v náladě, Mirissa ho začala hladit prsty po zádech a oslovila ho, jak uměla nejpříjemněji.

„Chytils něco, co by stálo za řeč?“

„Jasně že ne,“ odpověděl Kumar. „Jeho zajímá jenom lovení statistických údajů — kolik kilogramů na jeden kilowatt — a takovéhle nesmysly. Naštěstí jsem si vzal svůj prut. K večeři budeme mít tuňáka.“

Sáhl do člunu a vytáhl skoro metr dlouhé, silné a krásné proudnicové tělo, jehož barvy rychle povadaly a jehož bezduché oči už hleděly zpoza prahu smrti.

„Takového nedostanu zas tak často,“ povídal pyšně. Všichni ještě obdivovali jeho kořist, když se na Thalassu vrátily Dějiny a jednoduchý, bezstarostný svět, jak ho znali po celý svůj mladý život, náhle dospěl ke konci.

Znamení, že byl smeten, tkvělo nahoře no obloze, jako by obří ruka malovala po modrém chrámu nebes kusem křídy. Potom se jim přímo před očima lesklý pruh sražené páry začal třepit na okrajích, rozdrolil se do otýpek mračen, až to vypadalo, jako by se od obzoru k obzoru klenul sněhový most.

A vzápětí se z okraje vesmíru přivalilo vzdálené dunění hromu. Byl to zvuk, jaký Thalassa nezaslechla po sedm set let, ale který by okamžitě rozpoznalo každé dítě.